Určitě to znáte. Sedíte v kavárně s kamarádkou, probíráte poslední drby a najednou se debata stočí na „to, co dělá teta od bratrance, která se prý léčí s depresemi“. A vám se v hlavě rozbliká kontrolka. Co si sakra pomyslí, když zjistí, že já taky chodím k psychologovi? Nebo nedejbože na terapii?
Co si o mně pomyslí ostatní, když zjistí, že chodím na terapii?
Je to absurdní, že? Ve 21. století, v době osvícení a duševní pohody, se pořád stydíme za to, že pečujeme o svou hlavu. Jako by to byla nějaká slabost, přiznání k selhání. Ale ruku na srdce – kdo z nás občas nefuní pod tíhou života? Kdo se občas necítí ztracený, zahlcený, prostě…na nic?
Proč to vlastně řešíme?
Společenská stigma. Je to slovo, které se skloňuje ve všech pádech, ale ono to fakt existuje. Tlak na výkon, na dokonalost, na to, abychom byli šťastní za každou cenu. A pak přijde realita, která je občas krutá. A my se cítíme provinile, že s tím neumíme naložit. Že potřebujeme pomoc. Ale víte co? To je úplně normální.
Co s tím?
Za prvé, připusťte si to. Není to ostuda. Není to projev slabosti. Je to naopak akt síly. Vyžaduje kuráž říct si: „Potřebuju pomoc a chci se cítit líp.“ Za druhé, nastavte si hranice. Nemusíte to vytrubovat do světa, pokud se na to necítíte. Je to vaše soukromá věc a vy máte právo si ji chránit. A za třetí, zamyslete se, jestli vám na názoru těch, kteří by vás za terapii soudili, vůbec záleží. Opravdu chcete, aby měli vliv na vaše rozhodování?
Pamatujte: Péče o duševní zdraví je stejně důležitá jako péče o tělo. A pokud vám terapie pomáhá, nenechte si to nikým znechutit. Je to vaše cesta k lepšímu já. A to je to jediné, na čem záleží.