Možná to nebyl zrovna TEN den, víte, ten, co si ho píšete do kalendáře zlatým písmem. Ale upřímně? Byl dost dobrej.
Deník introverta v karanténě: Když i malé radosti stačí k přežití
Tak zaprvé, dneska jsem nemusela vstávat na přednášky! Hezky jsem si pospala a do dvou odpoledne jsem se motala kolem svýho AuthorTube. Jo, vím, není to nic světobornýho, ale dělám to pro radost.
Karanténa a já
Zadruhý, s lidma jsem dneska musela řešit věci jenom tři a půl hodiny. Což je, řekněme si to upřímně, úžasný. Nebudu vám lhát, sociální interakce mě někdy dost vyčerpává. Holt, introvert.
A zatřetí, večer dávaj nový díly mýho oblíbenýho sci-fi seriálu. Takže pohoda, jazz.
Ale nejlepší ze všeho? Dneska pršelo. Miluju déšť. Chyběly už jenom hromy a blesky. To by byla absolutní dokonalost.
Tyhle malý radosti mě držej nad vodou. I když jsem se málem zhroutila při zkoušení s partnerem na duet do hodiny muzikálovýho divadla, necítím se unavená ani frustrovaná. Nesoustředím se na problémy, který nemůžu ovlivnit. Vím, že mi tyhle drobnosti nebudou v noci vrtat hlavou, jako obvykle.
Jeden den nic neznamená? Ale jo!
Možná se to nezdá, jeden den nic neznamená. Ještě mám před sebou měsíc a půl do konce semestru, a v tomhle čase musím napsat dvě desetistránkový práce a udělat dvě prezentace. Mám spoustu času na to, abych se stresovala a byla frustrovaná. Mám ještě dost času na svůj každoroční emoční meltdown.
Ale když mám jeden z těch dnů, kdy se mi fakt chce dělat něco produktivního i po pátý odpoledne, dává mi to malou naději. A to se počítá, ne?
Myslím, že tyhle dny jsou řešením, jak balancovat mezi mojí introverzí a ponorkovou nemocí. Vylezu z domu a jsem mezi lidma, ale zároveň mám dost času pro sebe. Nejsem vyčerpaná z toho, že jsem byla moc společenská, ale zároveň nejsem zavřená ve svý hlavě, obklopená sebedestruktivními myšlenkami.
Neexistuje náhodou nějaká práce, která by mě donutila vylézt z domu, ale jenom na takových pět hodin? Asi ne. Buď makáš osm hodin na místě, nebo děláš z home office. Možná bych mohla najít práci, která mi umožní pracovat, kde chci. Všechno, co musím udělat, je najít kavárnu s dobrou wifinou a zůstat tam, jak dlouho chci.
To je sen, co?
„`
Možná to nebyl zrovna TEN den, víte, ten, co si ho píšete do kalendáře zlatým písmem. Ale upřímně? Byl dost dobrej.
Deník introverta v karanténě: Když i malé radosti stačí k přežití
Tak zaprvé, dneska jsem nemusela vstávat na přednášky! Hezky jsem si pospala a do dvou odpoledne jsem se motala kolem svýho AuthorTube. Jo, vím, není to nic světobornýho, ale dělám to pro radost.
Karanténa a já
Zadruhý, s lidma jsem dneska musela řešit věci jenom tři a půl hodiny. Což je, řekněme si to upřímně, úžasný. Nebudu vám lhát, sociální interakce mě někdy dost vyčerpává. Holt, introvert.
A zatřetí, večer dávaj nový díly mýho oblíbenýho sci-fi seriálu. Takže pohoda, jazz.
Ale nejlepší ze všeho? Dneska pršelo. Miluju déšť. Chyběly už jenom hromy a blesky. To by byla absolutní dokonalost.
Tyhle malý radosti mě držej nad vodou. I když jsem se málem zhroutila při zkoušení s partnerem na duet do hodiny muzikálovýho divadla, necítím se unavená ani frustrovaná. Nesoustředím se na problémy, který nemůžu ovlivnit. Vím, že mi tyhle drobnosti nebudou v noci vrtat hlavou, jako obvykle.
Jeden den nic neznamená? Ale jo!
Možná se to nezdá, jeden den nic neznamená. Ještě mám před sebou měsíc a půl do konce semestru, a v tomhle čase musím napsat dvě desetistránkový práce a udělat dvě prezentace. Mám spoustu času na to, abych se stresovala a byla frustrovaná. Mám ještě dost času na svůj každoroční emoční meltdown.
Ale když mám jeden z těch dnů, kdy se mi fakt chce dělat něco produktivního i po pátý odpoledne, dává mi to malou naději. A to se počítá, ne?
Myslím, že tyhle dny jsou řešením, jak balancovat mezi mojí introverzí a ponorkovou nemocí. Vylezu z domu a jsem mezi lidma, ale zároveň mám dost času pro sebe. Nejsem vyčerpaná z toho, že jsem byla moc společenská, ale zároveň nejsem zavřená ve svý hlavě, obklopená sebedestruktivními myšlenkami.
Neexistuje náhodou nějaká práce, která by mě donutila vylézt z domu, ale jenom na takových pět hodin? Asi ne. Buď makáš osm hodin na místě, nebo děláš z home office. Možná bych mohla najít práci, která mi umožní pracovat, kde chci. Všechno, co musím udělat, je najít kavárnu s dobrou wifinou a zůstat tam, jak dlouho chci.
To je sen, co?
„`
Zdroje: (protože článek žádné nemá, vynechávám)