Deprese. Slovo, které se skloňuje víc, než by se nám líbilo. Dotýká se nás všech, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Někoho semele, jiný se jí postaví. Já vím, o čem mluvím. Deprese byla můj stín. Tady je můj příběh. Varuju vás, nebude to lehká četba.
Deprese: Z pekla ven – Zpověď o boji s temnotou a cestě zpět k životu
Deprese je prázdnota. Občas jen nekonečný smutek. Ráno se probudíte a cítíte se mrtví. Nic vás nedokáže potěšit, ani oblíbené jídlo, ani drink. Společnost je utrpení, a tak se raději stáhnete. Přitom byste tak strašně moc chtěli, aby vás někdo objal a řekl, že bude všechno v pořádku. Východy slunce ztratí barvu a ani v poledne necítíte teplo. A nejhorší je, že musíte vstát a čelit dni. S posledními zbytky sil se ploužíte a snažíte se přežít. Čas se vleče, nesnesitelně pomalu. Kouknete na hodinky a říkáte si: „To je všechno? Ještě není ani půl dne a já chci umřít.“ Rodina a přátelé vidí, jak padáte do propasti, a zlobí se na vás. Říkají: „Vzpamatuj se, to máš jen v hlavě!“ nebo „Jiní jsou na tom hůř!“ Jako by to mělo pomoct. Ve skutečnosti vás takové řeči jen víc vzdálí. Je to forma obrany.
Ztracený odraz
Podíváte se do zrcadla a nepoznáváte se. Ten člověk, co tam stojí, zhubl nebo naopak přibral. Pod očima máte kruhy, protože nespíte. Vlasy jsou zacuchané a už si ani nepamatujete, kdy jste se naposledy česali. Obočí je divoké, protože pinzeta je moc velká námaha. Pleť se leskne, cítíte se špinaví, ale sprcha by vás stála všechny síly. Zazvoní telefon, kamarádi vás zvou ven. Pomyslíte si: „Neviděla jsem se s nejlepší kamarádkou už víc než měsíc, ale podívej se na sebe, jsi odporná. Kdo by se s tebou chtěl bavit?“ Vidíte, deprese je potvora, co vám sedí v hlavě. Šeptá vám hnusné věci. Zkresluje realitu, cítíte se uvěznění a ztracení. Příležitosti se vám nabízejí, ale vy je nevidíte. Jste v začarovaném kruhu.
Na dně sil
Začnete se na sebe zlobit a pokusíte se s depresí bojovat. Ale vaše snaha nikam nevede. Jste zaseklí a myslíte si, že jediné řešení je sebevražda. Plánujete jak, kdy a kde. Držíte v ruce žiletku a vzpomínáte na rodinu, na to, jak plakali, když jste to zkusili naposledy. Možná už vám na sobě nezáleží, ale nechcete ublížit těm, které máte rádi. Takže žiletku zahodíte. Až když jste úplně na dně, uvědomíte si, že už není kam klesat a musíte se začít šplhat nahoru.
Cesta ven
Když s depresí bojujete, ta potvora ve vaší hlavě vás zase stáhne dolů. A tehdy si uvědomíte, že to sami nezvládnete a potřebujete pomoc. Zavoláte kamarádovi a začnete chodit na terapie a brát léky. Lidé si všímají, že se měníte, a chválí vás. Ale vy si říkáte: „Opravdu se zlepšuju? Má to vůbec cenu?“ Uděláte tři kroky dopředu a dva zpátky. A to vás štve, protože jste čekali, že uzdravování bude lineární proces. Když se učíte mít zase rádi sami sebe a život, uvědomíte si, že jste jen člověk a že je v pořádku občas selhat. Zbavíte se iluzí a nereálných očekávání. A hlavně, odpustíte si a všem, kteří vám ublížili. Čas plyne a vy konečně cítíte teplo slunce na kůži a brečíte. Ale nejsou to jen tak obyčejné slzy. Jsou intenzivní. Padáte na zem, ruce si tiskněte na hruď. Smějete se a pláčete zároveň a uvědomujete si, že se konečně dostáváte z deprese. V ten moment jste hrdinou svého příběhu, protože vás nikdo nezachránil, jen vy sami. Pochopili jste, že jste nechtěli zabít sebe, ale tu potvoru ve vaší hlavě.
Doufám, že vám můj příběh pomůže pochopit vaše pocity. Často neumíme vyjádřit, co cítíme. Můj příběh se může od vašeho lišit, ale neztrácejte naději. Kdysi jsem četla citát, který mi utkvěl v paměti: „Nečekej na světlo na konci tunelu. Rozsviť si ho sama!“ Neexistuje ideální moment, kdy se začít uzdravovat. Musíte vstát a makat, dokud nevyhrajete.
Zdroje použité v článku nebyly citovány.