Dereka. Jméno, které možná neznáte, ale příběh, který si zapamatujete. Příběh o odvaze, o cestě zpět k sobě, i když se zdálo, že už není kam se vracet.
Dereka: Z tmy k světlu, příběh o odvaze a nalezení sebe sama
Říká se, že nejtemnější noc je ta před úsvitem. Dereka to ví víc než kdo jiný. Celý život se cítila jako cizinec, jako by nepatřila. Bojovala s úzkostmi, s panickou poruchou a s depresí. Nikdo pořádně nevěděl proč. A víte co? Někdy se ty důvody prostě nehledají snadno. Důležité je, co s tím člověk udělá dál.
Cesta do neznáma
Dereka neměla žádné velké cíle. Vlastně ani malé ne. Stačilo jí přežít den. „Vidím se na místě, kam patřím,“ říkala si. „Vidím se, jak se směju, jak žiju. Vidím se doma, ať už je to kdekoliv.“ Zní to možná jednoduše, ale pro ni to byl Everest.
Když slova nestačí
Když jí v pubertě diagnostikovali psychické problémy, měla pocit, že ji nikdo neposlouchá. Máma tomu nerozuměla, svedla to na otce. Terapie se motala v kruhu a léky ji otupovaly. „Nebyla jsem to já,“ vzpomíná. „A já chtěla cítit, chtěla jsem být normální.“ Známé? Možná až moc.
Život v mlze
Její dny se skládaly z prázdnoty, z úzkosti, z neustálého strachu. Srdce jí bušilo jako o závod, potily se jí dlaně, v ústech sucho. Někdy cítila všechno najednou, jindy necítila vůbec nic. A to byla vlastně úleva. Sociální kontakty? Katastrofa. Všechno musela plánovat, každé slovo, každý pohyb. Jako robot.
Když život bolí
Už ve druhé třídě se pokusila o sebevraždu. Pak znovu v osmé. Pak přišly řezy. Kuchyňské nože, žiletky, střepy. V tu chvíli to Derece přinášelo úlevu. Paradoxní, že?
Kdo vlastně jsem?
Její chování ničilo vztah s matkou. Máma se bála a reagovala hněvem. Nechápala to, neměla kapacitu na to, aby jí pomohla. „Cítila jsem se jako zrůda,“ říká Dereka. „Jako bych nikam nepatřila.“ Jediné kamarádce se svěřila a ta ji pochopila. Ostatní jí cpali své ideály, své „zaručené“ rady. Dereka se cítila sama ve své temné díře. Byla naštvaná, že se vůbec probudila. Chtěla jen chvíli klidu.
Bod zlomu
V jednadvaceti se Dereka rozhodla, že už se nenechá definovat svými nemocemi. Začala bojovat. Vystavovala se situacím, které ji děsily. A víte co se stalo?
„Zjistila jsem, z čeho jsem,“ říká. „Viděla jsem svou pravou tvář a poprvé jsem uviděla toho bojovníka, kterého v sobě všichni viděli.“
Odmítla se nechat omezovat. Úzkosti a deprese tam sice byly pořád, ale Dereka se naučila adaptovat, bojovat a najít sebevědomí, které potřebovala, aby mohla chodit se vztyčenou hlavou. Bez pochybností, bez pocitu, že někam nepatří.
Cesta zpět
Rodina a přátelé se snažili vzdělávat a být empatičtí. Když se Dereka cítila osaměle, připomínala si, že je milovaná. A pak přišla ta nejdůležitější lekce: láska k sobě samé.
„Nemůžeš ničeho dosáhnout, dokud nezačneš u sebe,“ říká. „Dovolila jsem si zamilovat se do sebe, poznat tu holku, které jsem se v zrcadle tolik let vyhýbala. Je důležité mít zdravý pohled na sebe, protože ten pohled pak ovlivňuje to, jak vidíš ostatní a celý svět.“
Dnes si Dereka váží opravdových přátelství a silného pouta mezi matkou a dcerou. Už nehledá v každé situaci to špatné. A léky bude brát, dokud je nebude potřebovat.
Poselství naděje
A co by vzkázala ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy?
„Nejste sami. Není s vámi nic špatně. Není to vaše vina. Zkuste na sebe nebýt tak tvrdí. Sedněte si před zrcadlo, prohlédněte se, poznejte se a začněte se vnímat jako člověk. Jste skuteční a ať už tomu chcete věřit nebo ne, jste krásní. Jste víc než jen vaše nemoci, máte toho tolik co nabídnout. Nebyli jste stvořeni pro bolest. Nebyli jste stvořeni pro utrpení, pamatujte si to.“
Příběh Dereky je příběhem odvahy, příběhem naděje, příběhem o tom, že i z té nejhlubší tmy se dá najít cesta ke světlu. Držme jí palce. A nezapomeňte: nikdy nejste sami.