Už osmnáct měsíců se s tím peru. Osmnáct měsíců bojuju se svojí hlavou, skládám se dohromady, abych se zase rozpadla, sotva lepidlo zaschlo. Osmnáct měsíců ztrácím zájem o všechno, co jsem milovala, ztrácím přátele a ztrácím sama sebe. Nenávidím svoji oblíbenou hudbu a ničím vlastní obrazy. Rok a půl, kdy je moje mysl modrošedá a slzné kanálky vypověděly službu. Jako když dojde na lámání chleba, víte?
Dopisy sobě v temnotě: Najít světlo i v nejhlubší depresi
Už tři týdny mluvím o těch demoličních koulích, co mi buší do lebky. A tohle je dopis pro mě samotnou. Dopis pro ty špatné dny. Připomínka, že se učím mít ráda sama sebe. Tohle je milostný dopis pro mě a pro můj smutek. Protože kdo jinej to za mě udělá, že jo. Než se z toho člověk pos*re, tak je to v pohodě.
Když smutek lepí na postel
Jsem ten typ smutnýho, co nezmizí po jedný noci strávený u oblíbenýho seriálu. Ten typ, co mě ráno přilepí k posteli. Ten typ, co mě donutí nastavit klimatizaci na moc nízkou teplotu, abych se zimou roztřásla a uvědomila si, že ještě žiju. Proti gustu, žádný dišputát.
Víš co? Myslím, že na smutku je nejhorší to, že i když tě neskutečně štve, tak tě pomalu obaluje podivným pocitem důvěrnosti, takovýho dráždivýho pohodlí. A táhne tě hlouběji, jemně, dokud neotevřeš oči a nezjistíš, že jsi v naprosté, vše pohlcující prázdnotě, ze které se neumíš dostat. Takže… předstíráš. Snažíš se být šťastná, vyždímeš se úplně, dokud tvoje tělo nepřestane být tvoje. A smutek se ti vryje do kůže, páchneš bídou. V takových chvílích si opakuj:
Jsem člověk. A jsem smutná. Ale to není všechno, co jsem.
Potřebuješ útěchu, tak si ji dej. Breč, přestaň to skrývat. Breč v metru, breč ve třídě, breč v náruči kamarádů, breč kdykoliv chceš. Máš právo brečet. Máš právo cítit to, co cítíš. Jenom si z toho nesedej na zadek. To se pak těžko vstává.
Pečuj o sebe, i když je zle
Nezanedbávej potřeby svýho těla. Jez, jdi se projít a nadechni se čerstvýho vzduchu. Nenech smutek, aby tě ovládl natolik, že se to podepíše na tvým těle. Máš právo se zhroutit, ale nemáš právo podlehnout. Neházej flintu do žita.
Jsem člověk. A jsem smutná. Ale budu bojovat. A co ty?
Srovnej si krabice s cereáliemi. Dělej to, co ti dělá dobře, ať se to zdá komukoliv jako kravina.
Pusť si svůj oblíbený film. Nebo si dej vanu. Nebo zavolej kámošce. To je fuk.
Nikdy nepřestávej bojovat! Je to boj, jak říkal klasik. A něco se musí vydržet.
Přežiješ to. Vyhraješ. Nejsi svůj smutek, ale naučíš se uznat jeho existenci, naučíš se s ním bojovat, vstaneš, až tě srazí k zemi… Prohraješ pár bitev, a to se bude stávat často. Válka může trvat celý život, ale ty to zvládneš. Musíš! Je to takovej ten mindset, chápeš.
Jsem člověk. Jsem smutná. Ale jsem schopná se uzdravit. Jinými slovy, dokážu se z toho vyhrabat.
Co bys chtěla říct o svý zkušenosti s depresí? Co bys chtěla, aby o tom ostatní věděli? Napiš to do komentářů!