Co to sakra dělám se svým životem? Otázka, která se občas vplíží do mysli snad každému. Mám se snažit dosáhnout velkých věcí jako Steve Jobs, nebo se raději držet při zemi a spokojit se s tím, co mám? Víme, jak to chodí – život není žádný muzikál, kde zazpíváš a všechno se ti splní. Někdy je to dřina, někdy zase štěstí. A někdy… člověk prostě tápe.
Dvacítka na křižovatce: Jak najít směr a žít naplno?
Spoluautorka knihy „Twentysomething: Proč se zdá, že mladí dospělí uvízli?“, Robin Henigová, se s námi podělila o své postřehy a odborné znalosti, které jí pomohly pochopit, proč se tolik mileniálů cítí ztraceně. Ale než se do toho ponoříme, pojďme se na Robin podívat zblízka.
Robin, co tě přivedlo k psaní?
Zábavu jsem u psaní poprvé zažila v páté třídě. Učitelka napsala na tabuli větu a my jsme měli napsat příběh, který by tu větu nějak zahrnoval. Milovala jsem tu výzvu i ten pocit, když jsem dávala slova na papír. Tehdy jsem se rozhodla, že se pokusím najít způsob, jak se psaním živit.
Jaký máš tajný talent, o kterém bys světu raději neříkala?
Bohužel, musím se přiznat, že žádný tajný talent nemám.
Na které knize/článku ses nejvíc pobavila?
Nejvíc mě bavila ta poslední kniha, protože jsem ji psala se svou dcerou Samanthou! Bylo jí tehdy 27 let a kniha se měla jmenovat „Twentysomething“ a pojednávat o tom, jaké to je být ve dvaceti. Měla jsem pocit, že Sam je v tomto ohledu větší odborník než já. Byla už novinářka – pracovala tehdy v The New Yorker a dříve v Newsweeku a Slate. Během psaní knihy získala práci v The New York Times, kde pracuje dodnes – takže to byla skvělá volba. Většinu textu jsem napsala já, a ona dělala úpravy a psala některé části, které jsme odlišili jiným písmem. Byla to zábavná spolupráce.
Co ráda děláš ve volném čase, když nepíšeš?
Jsem ve třech knižních klubech, takže hodně čtu jen pro zábavu, skoro všechno je to beletrie. Ráda chodím na dlouhé procházky po okolí v New Yorku, často poslouchám podcasty nebo audioknihy. Ale nejraději mám středeční odpoledne, kdy jezdím do Brooklynu vyzvednout svou dvouletou vnučku ze školky, dám jí večeři, vykoupu ji a uložím do postele. Cítím se mladá a šťastná, když s ní trávím čas.
Mnoho lidí si myslí, že psychologie není věda, ale „zdravý rozum“. Co k tomu můžeš říct jako spisovatelka píšící o vědě?
Nejzajímavější na psychologii jsou ta zjištění, která jdou proti „zdravému rozumu“. Nedávno se objevily obavy, že některé psychologické studie jsou příliš malé nebo špatně navržené na to, aby přinesly užitečné (nebo reprodukovatelné) výsledky, a to by mohl být problém. Ale mám pocit, že některé klasické psychologické studie nám poskytly vhled do lidské mysli, který je překvapivý i poučný.
Co tě inspirovalo k napsání článku: „Proč trvá tolika lidem ve dvaceti tak dlouho dospět?“
Stalo se to obráceně – nejdřív jsem napsala ten článek, a byl velmi populární, s velkým počtem sdílení na Facebooku a podobně. To vedlo vydavatele k tomu, aby mě požádal, abych o tom napsala knihu.
Popiš svou knihu lidem, kteří ji bohužel ještě nečetli.
Chtěli jsme popsat, jaké to je být ve dvaceti. Jestli se zkušenosti mileniálů (Samina generace) liší od zkušeností Baby Boomers (moje generace). Zjistili jsme, že dvacátá léta jsou pro obě kohorty mnohem podobnější, než jsou rozdílné. Největší rozdíly jsou v tom, že dnešním dvacátníkům trvá déle, než se vezmou a mají děti, jsou díky internetu neustále sociálně propojeni a obecně mají větší dluhy ze studentských půjček. Ale pocit nerozhodnosti a nejistoty ohledně budoucnosti se zdá být prostě součástí toho, že je člověk ve dvaceti, ať už v 70. letech nebo v 10. letech 21. století.
Jaké rady bys dala dnešním mladým dospělým, kteří se zdají uvízlí v životě?
Uvolněte se. Dejte si svolení zkoušet nové věci a nezavazujte se předčasně k jedné cestě. A pokud vám rodiče dělají problémy kvůli tomu, co vypadá jako bezcílnost, řekněte jim, ať si přečtou moji knihu. Myslím, že to pomůže i JIM se uvolnit.
V našem životě se objevují i lidé, kteří nás drží při zemi. Jsou to lidé, kteří nám říkají: „Prober se, realita je jiná.“ Nebo naši rodiče, kteří nám brání jít si za svým snem, protože jim připadá hloupý. Může to být společnost, která nám diktuje, co bychom měli dělat. A co je nejhorší, můžeme to být my sami, kteří se neustále kritizujeme.
Zhluboka se nadechněte a řiďte se Robininou radou. Je v pořádku zkoušet nové věci. Je v pořádku, že nemáte nic vyřešené. A je v pořádku mít sen a jít si za ním, i když se zdá být bláznivý.
Protože největší lítost v životě není to, co jste udělali. Je to to, co jste neudělali.