Když se řekne „altruismus“, představím si babičku, jak dává poslední buchtu vnoučatům. Anebo souseda, co mi bez mrknutí oka pomůže nastartovat auto v mrazu. Prostě dobrovolnou pomoc, kde ten, co pomáhá, na tom možná prodělá. Jenže, co když i v tomhle „čistém“ dobráctví hraje roli evoluce? To je na dlouhý povídání.
Proč pomáháme? Toť otázka…
Evoluční psychologie se na altruismus dívá trochu jako na šachovou partii. Nejde jen o to, co se zdá na první pohled. Zkoumá se, jestli v pozadí nejsou skryté „evoluční“ výhody. Někdy je to jasné – pomáhám rodině, protože tím zvyšuju šanci na přežití svých genů. Ale co když pomáhám úplně cizímu člověku? Tady už se to zamotává. Zkrátka a dobře, je to složitější, než se zdá.
Rodina nade vše?
Takzvaný „příbuzenský altruismus“ je v evoluci celkem srozumitelný. Investuju do svých příbuzných, protože mají podobné geny jako já. A když se jim bude dařit, bude se dařit i mým genům. Klasický příklad je třeba pomoc s výchovou dětí. Babičky a dědečkové, tety a strýčkové, ti všichni se často zapojují a pomáhají, i když to pro ně znamená čas a energii navíc. Geny nepustí.
Oko za oko, službu za službu
Pak tu máme „reciproční altruismus“, což je něco jako „já tobě, ty mně“. Pomůžu ti dnes, a ty mi to třeba oplatíš zítra. Funguje to dobře v menších skupinách, kde se lidi znají a kde se dá na nesolidní jednání snadno přijít. Prostě, když se chováš jako šmejd, už ti nikdo nepomůže. Dá se říct, že i v „dobráctví“ je kousek vypočítavosti.
Altruismus a „image“?
A co když pomáhám, abych vypadal dobře? Aby si o mně lidi mysleli, že jsem fajn člověk? I to je možné. Evoluční psychologové mluví o „signalizaci statusu“. Tím, že dělám dobré skutky, dávám najevo, že jsem silný, schopný a že si můžu dovolit pomáhat. A to mi může v budoucnu přinést nějaké výhody – třeba větší šanci na partnera, nebo respekt ve skupině. Zkrátka, i dobročinnost může být tak trochu marketing.
Je jasné, že se do hlavy člověka nedá nahlédnout. Motivace jsou vždycky komplexní. Ale evoluční psychologie nám nabízí zajímavý pohled na to, proč vlastně děláme to, co děláme. A i když v tom vidíme kousek vypočítavosti, neznamená to, že bychom měli přestat být hodní. Naopak, pomáhat druhým má smysl, ať už z jakéhokoliv důvodu.