Už jste se někdy přistihli, že kývete na něco, s čím vnitřně vůbec nesouhlasíte? Nebo že se oblékáte, mluvíte a chováte způsobem, který vám tak úplně není vlastní, jen abyste zapadli? No, vítejte v klubu! Ono totiž ta touha po přijetí je silnější, než si občas připouštíme.
Experiment konformity: Proč podléháme tlaku skupiny (Asch)
Určitě už jste o něm slyšeli. Aschův experiment. A jestli ne, tak se připravte na malé odhalení. Solomon Asch, chytrá hlava, na to šel tak chytře, až to bolí. Vzal si partu lidí, postavil je před jednoduchý úkol – porovnat délku čar. Jenže fígl byl v tom, že skoro všichni z té party byli herci. A ti herci, ti se domluvili, že budou tvrdit jednu a tu samou, očividně špatnou věc.
Co se dělo potom?
No, to je to zajímavé. Ti nic netušící jedinci, ti „naostro“, se v mnoha případech přiklonili k názoru skupiny, i když viděli, že je to blbost. Jakože fakt blbost. A teď si řekněte, kdo z nás by se zachoval jinak? Ruku na srdce.
Jasně, někteří se drželi svého a tvrdili to, co viděli. Klobouk dolů. Ale většina? Většina radši ohnula hřbet, než aby se postavila proti davu. A to je sakra k zamyšlení.
Proč to děláme?
Proč se proboha chováme jako ovce? Důvodů je spousta. Strach z odmítnutí je jedním z nich. Nebojíme se tolik, že se spleteme, jako toho, že nás ta parta vykopne ze svého středu. A pak je tu ten pocit, že „oni to přece musí vědět líp“. Co když jsem slepý já a oni vidí něco, co já ne?
A samozřejmě, hraje v tom roli i obyčejná lenost. Postavit se proti všem chce energii. Chce to argumenty, obhajobu, odvahu. A někdy prostě nemáme sílu se hádat. Radši kývneme a máme klid. Jenže za jakou cenu?
Co si z toho vzít?
Příště, až se ocitnete v situaci, kdy vám něco nehraje, zastavte se. Zhluboka se nadechněte a zeptejte se sami sebe, co si o tom *opravdu* myslíte. Není to vždycky snadné. Ale pamatujte, že váš názor má váhu. I když se liší od názoru většiny. Protože někdy je ta jedna malá, osamocená ovečka ta, která vidí věci jasně. A to za to stojí, no ne?