Pamatujete si, jak jste jako malí pozorovali dospělé a snažili se je napodobovat? Nebo jak vás fascinovalo, co dělají starší sourozenci? V podstatě jsme se učili koukáním a opakováním. Ale co když to, co vidíme, není zrovna to nejlepší? Co když sledujeme agresivní chování? To jsou otázky, které si položil i Albert Bandura a jeho slavný experiment s panenkou Bobo.
Co to bylo za experiment?
Představte si to: skupina dětí, panenka Bobo – taková ta nafukovací, co se pořád vrací do původní polohy – a dospělý, který si s tou panenkou „hraje“. Jenže ta hra je spíš mlácení, kopání a nadávání. A pak se ty děti nechají samotné s tou samou panenkou. Co myslíte, že se stane?
Děti to prostě okoukaly!
No jasně! Bandura zjistil, že děti, které viděly agresivní chování vůči panence Bobo, se k ní chovaly úplně stejně. Kopaly, mlátily, křičely… Zkrátka přesně napodobovaly, co viděly. A ty, které viděly dospělého, jak si s panenkou hraje normálně, byly mnohem klidnější. Jak se říká, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Tady se to potvrdilo na sto procent.
Proč je to tak důležité?
Tenhle experiment nám ukazuje, jak moc na nás působí to, co vidíme kolem sebe. A hlavně, jak moc to ovlivňuje děti. Rodiče, sourozenci, kamarádi, televize, internet… Všichni ti, kdo jsou v dosahu dětského oka, mají obrovskou moc. Proto je tak důležité si dávat pozor na to, co děláme a jak se chováme. Protože děti se učí koukáním. A my přece chceme, aby se učily ty správné věci, ne?
Televize a násilí: Spojení, které děsí
Když si uvědomíme, jak moc na děti působí to, co vidí, tak je jasné, že televize a internet hrají obrovskou roli. A bohužel, ne vždycky pozitivní. Násilí v televizi je všudypřítomné. Filmy, seriály, zprávy… Je toho všude plno. A když děti vidí násilí pořád dokola, začnou ho považovat za normální. Za něco, co se prostě děje. A to je špatně. Je důležité s dětmi mluvit o tom, co vidí, a vysvětlovat jim, že násilí není řešení. Protože jinak se může stát, že si z panenky Bobo udělají vzor. A to nikdo z nás nechce, že ne?