Znám to. Ten pocit, když do sebe věci prostě nezapadají. Jako když skládáte puzzle a chybí vám jeden, dva dílky. Zbytek obrazu sice vidíte, ale ta prázdná místa… ta vám nedají spát. Nejde jen o to, že jste puzzle nedokončili, ale i o to, že to narušuje celkový dojem. Zkrátka to není ono.
Harmonie uvnitř: Klíč k pocitu štěstí hledej v souladu myšlenek, emocí a činů
A víte, co je podobné? Když se vám nezdají chování a činy druhých. Úplně vás to zmate. Představte si někoho, kdo se usmívá, ale říká vám, že je strašně naštvaný a myslí na ošklivé věci. Co si o tom pomyslíte? Je to, jako by mu v chování chyběly dílky skládačky. A hádejte co? I ten člověk se pravděpodobně cítí zmateně a nešťastně. Chybí mu soulad mezi tím, co cítí, a tím, jak se chová. Většinou totiž funguje taková ta „náladová shoda“.
Když se cítíme dobře, dáváme to najevo
Většina lidí dává své pocity najevo docela přirozeně. Je to ten nejjednodušší způsob, jak se vyjádřit. Když vaše emoce a činy ladí, dává to smysl a je to srozumitelné. Proto asi nikoho nepřekvapí, že šťastní lidé prožívají „náladovou shodu“ mnohem častěji než ti nešťastní. Protože, ruku na srdce, sladit emoce s činy nic nestojí. Horší je to, když se snažíte něco skrývat nebo mást okolí tím, že vaše emoce a chování nesedí dohromady. A když se to děje mimoděk, tak to člověka pěkně štve. Nemůže totiž komunikovat tak, jak by chtěl.
Zamysleli jste se někdy nad tím, jestli ta „náladová shoda“ nevychází z nějaké evoluční potřeby být tak trochu „otevřená kniha“? Nebo jsme si jenom tenhle způsob chování zdokonalili, abychom lépe komunikovali sami se sebou i s ostatními? Hm? No, k zamyšlení, co říkáte?
Zdroje:
[Žádné zdroje nebyly uvedeny v původním textu.]