Představte si život zahalený v mlze. Ne té ranní, romantické, ale husté, neproniknutelné, která vám bere dech. Život, kde každý den je bojem o přežití, bitvou s vlastním tělem a myslí. Příběh, který vám dnes přinášíme, je o takovém boji. Boji s hladem, tmou a nakonec – se sebou samým.
Hlad a tma: Zápas o život a cesta k sobě samé
Toto je příběh Anonymní. Mladé ženy z Německa, která miluje knihy Stephena Kinga. Kdysi ji naplňoval svět koní, cvičení Taekwondo, gymnastiky a volejbalu. Měla sny, plány… ale pak se všechno změnilo.
Ztráta kontroly
Anonymní už osm let bojuje s klinickou depresí a čtyři roky s poruchou příjmu potravy. Sama říká, že neví, co přesně její depresi způsobilo, ale její porucha příjmu potravy se zrodila z pocitu bezmoci. Cítila, že pokud změní svůj způsob stravování, získá kontrolu nad svým životem. Jak se ale brzy ukázalo, byla to jen iluze.
Už od roku 2011 Anonymní hledá pomoc. „Viděla jsem asi 10 až 12 psychiatrů, terapeutů, psychoanalytiků, poradců, brala jsem spoustu léků a dvakrát jsem byla hospitalizovaná,“ svěřuje se. Zpočátku cítila jen smutek, nic ji netěšilo, izolovala se od okolí a bez zjevného důvodu se propadala do zoufalství.
Když bolest přemůže všechno
Aby ulevila emoční bolesti, začala se Anonymní sebepoškozovat. Ztratila motivaci. „Byly dny, kdy jsem nedokázala vstát z postele, protože to prostě nemělo smysl. Nemělo smysl nic dělat, protože jsem neměla žádnou hodnotu,“ popisuje. V roce 2011 se začala trápit hladem. „Cítila jsem, že když zhubnu, všechno se zlepší, i když jsem věděla, že to tak nebude. Byla to jen další forma sebepoškozování, další způsob, jak se zabít. Po čtyřech měsících omezování jsem začala zvracet, zajídat bolest a zbavovat se jí. Byl to začarovaný kruh, ze kterého jsem neviděla žádný konec.“ A víte co? Možná si to sama neuvědomovala, ale tohle je realita mnoha lidí a měli bychom o tom mluvit.
Její stav nejvíce ovlivnil vztah s rodiči, kteří tím sami trpěli. Byli neustále v slzách a doma se neustále hádali. Anonymní musela přerušit studium na semestr a ztratila přátele. „Začala jsem se řezat víc a víc, což způsobilo trvalé jizvy. Zhubla jsem ještě víc, začaly mi vypadávat vlasy, pořád mi byla zima, několikrát denně jsem omdlévala. Moje tělo selhávalo a s ním i moje mysl.“ Myšlenky na sebevraždu ji pronásledovaly častěji, než dokázala spočítat.
Světlo na konci tunelu
Dnes Anonymní žije ze dne na den. Pochopila, že špatný den je nevyhnutelný, ale špatný život ne. Už nebere léky a naučila se, že všechno, co cítí, jednou pomine. „Naučila jsem se, že mluvit o tom pomáhá trochu zmírnit bolest a že ubližovat si jen všechno zhoršuje,“ říká. Už nebere věci jako samozřejmost a je soucitnější k ostatním.
A co radí Anonymní ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy?
„Mluvte s ostatními, hledejte pomoc, tohle není konec. Mít sebeúctu z vás nedělá špatného člověka, cítit se depresivně nebo mít sebevražedné myšlenky z vás nedělá horšího člověka. Každý má své démony, se kterými se musí vypořádat. Deprese se může zdát jako bezpečný přístav, který se pomalu mění v vězeňskou celu. Ale jste silní a můžete to překonat, pokud se rozhodnete. Je to volba, kterou můžete udělat jen vy. Nakonec je to válka, ve které se každý může stát hrdinou.“
Anonymní má před sebou ještě dlouhou cestu a my věříme, že s pomocí svých rodičů to zvládne. Pomozte nám něco změnit tím, že budete sdílet svůj příběh.
[Zdroje citované článkem]