Možná se občas cítíte jako ryba na suchu. Všichni kolem vás se smějí v hloučku, zatímco vy si spíš přejete zmizet. Není na tom nic špatného. Možná jste introvert. A možná vás taky štvou ty neustálé mýty, co o introvertech kolují.
Introvert: Mýty, které nás dusí. A jak s nimi zatočit.
Už jste se někdy sami sebe ptali, jestli je introverze něco, za co byste se měli stydět? Nebo snad signál, že s vámi není něco v pořádku? V dnešním světě, kde se cení extraverze, je snadné podlehnout pocitu, že jste divní, když nemáte neustálou potřebu být středem pozornosti. Ale co když je to právě naopak?
1. Introverti a „small talk“
Ten povrchní, nezávazný rozhovor o počasí nebo o tom, co kdo dělal o víkendu. Upřímně? Radši se budeme dívat, jak roste tráva. Ne že bychom byli asociální, ale my si vážíme hlubokých a smysluplných konverzací. Falešnou srdečnost a bezobsažné tlachání prostě nemáme zapotřebí. Je to jako s tou svíčkovou od babičky – krásná, ale po třetím knedlíku už to prostě není ono.
2. „Když jsi pořád sám, něco s tebou není v pořádku.“
Páteční večer. Všichni se chystají pařit. A vy? Vy si nejradši zalezete s knížkou, zapnete film nebo si jen tak v klidu uspořádáte myšlenky. A pak se ozvou kamarádi. A znova. A znova. „Pojď s námi!“ A i když to myslí dobře, občas je to k uzoufání. A když nakonec podlehnete a jdete, cítíte se vyšťavení a nesví. A hned je to podezřelé. „Nejsi náhodou v depresi?“ Ne, nejsme! Jen potřebujeme svůj klid. Je to naše palivo. A na tom není nic špatného. Je to jako dobít baterky. Někdo potřebuje společnost, my potřebujeme samotu.
3. Vyjadřování emocí? Radši písemně!
Někteří z nás to prostě neumí říct nahlas. Ty slova se nám zadrhnou v krku a ven lezou jen nesrozumitelné pazvuky. Ale dejte nám papír a tužku (nebo klávesnici) a uvidíte, co dokážeme. Psaní je náš ventil. Náš bezpečný přístav. Proto nás občas ostatní považují za chladné a odtažité. Ale to je omyl! Jen si pečlivě vybíráme, komu se otevřeme. A občas je prostě snazší to napsat, než říct.
4. Jsme „přehnaně vybíraví“
Protože si hlídáme svoji energii. Introverti se totiž v davech a při neustálé interakci rychle vyčerpají. A pak potřebují den, nebo i víc, na zotavení. Proto se tak bráníme pozvánkám na večírky a radši si vybíráme společnost a aktivity, které nás „nenabijí“ negativně. Je to jako s tou baterkou – chceme ji dobít, ne vycucnout.
5. Nechceme potkávat nové lidi = jsme sociálně neschopní?
Zase omyl! Nejde o to, že bychom se báli nových lidí. Jde o to, že setkávání s nimi pro nás představuje obrovský energetický výdej. Večírek, svatba, konference… to všechno jsou pro nás potenciální stresové situace. A tak se jim radši vyhýbáme. Ale to neznamená, že bychom byli sociální outsideři! Jen si chráníme svoji energii. A máme rádi svoje lidi.
6. Závislost na technologiích
Když už jsme v té společnosti, často hledáme únik v telefonu. Jako by to byl náš osobní štít. Všichni se baví, a my se radši ponoříme do virtuálního světa. A hned jsme „závislí na technologiích“. Ale co je na tom špatného, když nám to pomáhá zvládat situace, které nás vyčerpávají? Díky technologiím můžeme komunikovat s lidmi, aniž bychom s nimi museli být tváří v tvář, můžeme si objednat jídlo a nemusíme se prodírat davem v restauraci. Je to náš způsob, jak přežít v extrovertním světě. Ale to neznamená, že bychom nevěděli, jak si užít i reálný život!
7. „Jsi nesnesitelný, když nemůžeš být v davu.“
Restaurace plná lidí, hlučný koncert… a vy už se vidíte, jak se potíte a lapáte po dechu. A když navrhnete alternativu – klidnou kavárnu nebo večeři doma – hned jste „nároční“ a „obtížní“. Ale to není pravda! Jen nám nedělá dobře hluk a tlačenice. Potřebujeme klid a pohodu. Je to jako s tou kávou – někdo ji má rád silnou a s mlékem, my ji máme rádi jemnou a bez cukru. A obojí je v pořádku.
Být introvertem má své nevýhody. Ale když se nám podaří vysvětlit ostatním, co to vlastně znamená, můžeme dosáhnout toho, že nás budou lépe chápat. A to za to stojí. Protože být introvertem není nemoc. Je to jen jiný způsob, jak žít. A je stejně platný jako ten extrovertní.