Pamatuju si, jak jsem jako malá měla pocit, že píchnutí do prstu u doktora je taková mučící praktika sester, která neměla žádný skutečný přínos pro moje zdraví. Teprve když jsem pochopila víc o složkách v krvi, které mohou být ukazatelem vážných zdravotních problémů, přestala jsem zpochybňovat každou jehlu, která měla za úkol nabrat krev. Nedávno se objevil nový možný důvod k odběru vzorku krve, který mě silně podporuje v lékařském využití jehel.
Kapička krve, záblesk naděje: Nová cesta k prevenci sebevražd
Víte, jak se říká, „všechno zlé je pro něco dobré“? Možná i zdánlivě nepříjemný odběr krve může jednoho dne zachránit život. Vědci totiž objevili něco, co by mohlo zásadně změnit způsob, jakým přistupujeme k prevenci sebevražd.
Gen, který prozradí víc, než si myslíte
Představte si, že by existoval test, který by dokázal s poměrně velkou přesností odhalit, zda má někdo sklony k sebevražedným myšlenkám. Zní to jako sci-fi, že? Ale podle nejnovějších výzkumů je to blíž realitě, než si myslíme. Výzkumníci z John Hopkins University identifikovali gen, kterému říkají SKA2. Zdá se, že mutace v tomto genu dokáže predikovat sebevražedné myšlenky až v 80 % případů! A co víc, u lidí, kteří se o sebevraždu už jednou pokusili, se tato mutace projevuje dokonce v 90 % případů.
Naděje pro veterány i pacienty s psychickými problémy
Co to znamená v praxi? No, představte si, že by se tento test mohl používat k včasné identifikaci rizikových jedinců, například mezi vojenskými veterány, kde je bohužel počet sebevražd velmi vysoký. Nebo by mohl pomoci lékařům lépe nastavit léčebné plány pro nově přijaté pacienty s psychickými problémy. Dokonce se ukazuje, že genetické testování by mohlo pomoci rozlišit, zda jsou sebevražedné sklony vedlejším účinkem špatně nastavené diagnózy a léčby, nebo se jedná o aktivovanou genetickou mutaci. Paráda, co říkáte?
Otázky, které si musíme položit
Samozřejmě, jako u každého velkého objevu, i tady se objevují otázky. Co když by vědomí o genetické predispozici k sebevražednému chování vedlo ke zvýšeným pocitům beznaděje? Nebo by pozitivní test na tuto mutaci mohl vést k přísnější a intenzivnější léčbě u pacientů, kteří takovou péči nutně nepotřebují? Otázky jsou to na místě a je potřeba se jimi zabývat.
Nicméně, ať už to dopadne jakkoliv, je jasné, že jsme udělali obrovský krok vpřed. A kdo ví, možná si jednou vzpomeneme na ten pocit při odběru krve s úsměvem na tváři, protože to byl právě on, kdo zachránil život.