Paměť. Skládka vzpomínek, znalostí, dovedností. Co bychom bez ní byli? Nic víc než prázdné schránky. Ale kde se vlastně ta paměť schovává? Po tomhle pátral i Karl Lashley, a víte co? Zjistil něco setsakra zajímavýho.
Karl Lashley: Hledání engramu – kde je v mozku uložena paměť?
Lashley se do toho obul po hlavě. Vzal krysy, naučil je proběhnout bludištěm a pak… Pak začal odstraňovat části jejich mozku. Brutální, co? Ale Lashley měl jasný cíl: najít to jedno konkrétní místo, ten „engram“, kde se ukrývá vzpomínka na to bludiště. Tipoval, že to bude nějaká malá, přesně lokalizovaná oblast.
Mozek jako švýcarský sýr?
Ale hádejte co? Lashley nic takovýho nenašel. Nezáleželo na tom, kterou část mozku kryse sebral. Prostě to fungovalo tak, že čím víc mozku bylo pryč, tím hůř si krysa pamatovala bludiště. Ale i s notnou dírou v hlavě se k cíli dokázala nějak dopracovat. Jako by si paměť nebyla schovaná v jedné konkrétní buňce, ale spíš rozesetá po celým mozku. Představte si to jako švýcarský sýr – i když v něm máte díry, pořád je to sýr.
Lashleyho experimenty sice přesnou lokaci paměti neodhalily, ale zato ukázaly něco mnohem důležitějšího. Že mozek je neuvěřitelně flexibilní a umí si vzpomínky přerozdělit i poškození. Zkrátka, paměť není jen uložená, ale i sdílená. A to je docela hustý, ne?