Už jste někdy záviděli kamarádce její dlouhodobý vztah a říkali si, že byste taky chtěli něco takového? No, i když se to tak může zdát, spousta vztahů trvá mnohem déle, než by měla. Jsme totiž strašně přizpůsobiví a flexibilní a jsme ochotní se změnit, aby vztah fungoval. Ale někdy je prostě lepší jít dál, než si zbytečně ubližovat. Takže o tomhle to dneska bude: proč se lidi bojí odejít, i když vědí, že to nemá budoucnost?
Kdy už je čas odejít? Důvody, proč zůstáváme v nefunkčních vztazích déle, než bychom měli
Ten strach pramení z nejistoty. Co bude, když skončí něco, co bylo dlouho součástí našeho života? V hlavě se nám honí myšlenky: „Najdu si vůbec někoho jiného?“ nebo „Co když to bude ještě horší?“. A ten strach nás paralyzuje. Jenže si neuvědomujeme, co všechno nám uniká, když zůstáváme v něčem, co nás nenaplňuje. Lepší je udělat cokoliv, než jen přešlapovat na místě a být nešťastný.
Provinilost jako brzda
Cítit se provinile, že chcete partnera opustit? To je snad nejhorší důvod, proč ve vztahu zůstávat! Zaměřujeme se na to, jak špatně se budeme cítit, když odejdeme. Ale tím, že zůstáváme v něčem, čemu nejsme oddaní, ubližujeme sobě i partnerovi mnohem víc. Takže pokud jste ve vztahu jen kvůli pocitu viny, je lepší to ukončit a dát sobě i partnerovi šanci na štěstí s někým jiným.
Pocit povinnosti a loajality: když se z ctnosti stane břemeno
Je naprosto přirozené, že se ve vztahu vyvine silná loajalita. Je to jedna z nejdůležitějších věcí. Jenže tahle loajalita se pak může stát překážkou, když se chcete posunout dál. Je to zvyk, který vás táhne zpět, i když se snažíte odejít. A k tomu se přidává závislost na partnerovi. Spoléhat se na partnera je sice fajn a je to jeden z benefitů vztahu. Ale problém nastává, když na něm závisíme ve všem, hlavně emocionálně. Vztahy, kde je silná závislost, se hůř opouštějí, i když nejsou zrovna šťastné.
Když si lžeme do kapsy
Jo, tohle je hodně častý důvod. Nechceme si přiznat, jak se ve skutečnosti cítíme, a nutíme vztah, aby pokračoval. Je to strašně škodlivé a způsobuje to další problémy. Když lžeme sami sobě, lžeme i partnerovi a on si myslí, že jsme spokojení. Potom je pro oba těžké vztah ukončit.
A taky nechceme „selhat“. Bereme to jako osobní prohru. A to vede k tomu, že se pro lásku a pozornost partnera přetrhneme, ale zapomínáme na sebe.
Štěstí partnera nade vše? Omyl!
Snažit se, aby byl partner šťastný, je samozřejmě důležité pro dobrý vztah. Upevňuje to pouta a ukazuje oddanost. Ale tohle se nám pak vrací jako bumerang, když se snažíme rozhodnout, jestli má vztah pokračovat. Soustředíme se na to, jak moc ho zraníme, a zůstáváme spolu déle, než bychom měli. Ale jak už bylo řečeno, nutit vztah, když k tomu nemáme vnitřní přesvědčení, je špatně.
Sám jako kůl v plotě?
Dlouhodobé vztahy jsou prostě zvyk. A představa, že budeme sami, ovlivňuje naše rozhodování. Strach z osamělosti neznamená, že nechceme být nezávislí. Spíš jde o to, že najednou nemáme nikoho, na koho se můžeme spolehnout.
Proinvestovaný čas a energie… a co dál?
Čas a energie, které jsme do vztahu vložili, ztěžují rozchod. Máme pocit, že to všechno bylo zbytečné, a že to musíme nějak zachránit. Ale zapomínáme, že i když to nevyšlo, naučili jsme se spoustu věcí. A na to je dobré myslet, když se rozhodujeme.
Nevěřím si, že to zvládnu
Emocionální vazba, která vzniká v dlouhodobém vztahu, nám ztěžuje rozhodnutí ho ukončit. Musíme zvážit všechny výše zmíněné faktory a vlastně se rozhodnout za sebe i za partnera. A to může i s tím nejsebevědomějším člověkem pořádně zamávat. Nedostatek sebedůvěry a pochybnosti zbytečně prodlužují vztah, dokud se problému nepostavíme čelem a nezačneme si věřit, že se rozhodneme správně.
Závěrem: je naprosto normální, že jsme ve vztahu déle, než bychom měli, a nikdo od nás nečeká, že to hned poznáme. Vzhledem k emocionálnímu vypětí je někdy lepší postupovat pomalu a snažit se věci vyjasnit. Ale je důležité si uvědomit, proč lidé zůstávají ve vztazích déle, než je zdrávo, a v případě potřeby tyto informace využít k tomu, abychom se rozhodli správně.