Hele, víš co? Dneska se spolu podíváme na něco, co se dotýká spousty lidí, i když se o tom moc nemluví. Je to taková ta bolístka uvnitř, když má duše šrámy. Mluvím o sebepoškozování. Neber to jako přednášku, spíš jako… no, jako pokec u kafe, kde se nikdo na nic neptá a ty jen posloucháš.
Když tělo křičí to, co duše neumí
Možná znáš někoho, možná jsi to ty sama. Vlastně, statistiky mluví jasně – každej pátá holka a každej sedmej kluk se s tím někdy potýkal. A víš co je nejvíc k zlosti? Že to často začíná už v pubertě, kolem čtrnácti, a táhne se to dál, do dospělosti. Sebepoškozování totiž není jenom řezání. Je to vlastně cokoliv, čím si škodíš – přejídání, drogy, cigarety, alkohol, ale i třeba bouchání hlavou do zdi nebo vytrhávání vlasů.
Proč to vlastně děláme?
To je otázka za milion. Vždycky je to něco jinýho. Někdy je to reakce na hádku, pocit odmítnutí, ponížení, deprese nebo vztek. Někdy stačí vidět ostrou věc. Jasně, je to komplikovaný. Někdy je to způsob, jak se ujistit, že jsi vůbec reálný, že to, co se děje kolem tebe, je skutečný. Pro mě to byl ventil. Tlak se stupňoval a já musela upustit páru, jinak bych se zbláznila.
Moje cesta ven
Jo, kecám, nebylo to vždycky jednoduchý. Téměř celou střední školu jsem se s tím prala a až na vejšce jsem konečně začala vidět světlo na konci tunelu. Nebudu lhát, je to necelý rok, co jsem „čistá“, ale i to se počítá. 11 měsíců a 3 dny, abych byla přesná. A jsem na to hrdá. Neříkám, že to bylo jednoduchý. Sakra, bylo to jedno z nejtěžších období mýho života.
Sama proti všem? Ne tak docela.
Spousta lidí se mě ptala, proč to dělám. Jestli se cítím provinile, jestli chci, aby si mě někdo všimnul, jestli mi to přináší uspokojení. Proto jsem se bála o tom mluvit. Bála jsem se, že mě nikdo nepochopí. Naštěstí se pár lidí našlo. Měla jsem strach, že mě nikdo nebude mít rád, až zjistí, jak se zbavuju napětí.
Pamatuju si na ten první řez. Našla jsem úlomek skla v krabičce s kartami. Nejdřív jsem si s tím jen hrála, šťouchala do toho, až jsem se řízla do ruky. Další vzpomínku už nemám. Jen vím, že jsem to pak dělala roky.
Závislost? Možná…
Někdo říká, že je to závislost. Když se sebepoškozuješ, tělo produkuje endorfiny, takže zažíváš něco jako adrenalinový šok. Ten ale časem slábne, takže se musíš sebepoškozovat víc, abys dosáhnul stejnýho účinku. Podobně jako u drog. Je to nebezpečnej kruh. Jenže… já to tak necítila. Mě to spíš uklidňovalo. Kreslila jsem si čtverečky a každý vyplňovala jiným vzorem. Snažila jsem se, aby byly dokonalý. Byla to forma meditace.
Jizvy na duši vs. na těle
Někdo mi závidí, že nemám jizvy. Ale někdy je těžký si uvědomit, že jsem si tím vším vůbec prošla. Není žádnej důkaz. Řezala jsem málo? Málo hluboko? Hojí se mi rychle kůže? Nevím. Nemůžu si ani sama před sebou obhájit, že jsem fakt trpěla. Ale vím, že se s tím musím vypořádat sama.
Sama to nezvládneš
Ale jo, podpora je důležitá. Když o tom ví kamarád nebo rodina, je to o hodně snažší. Necítíš se tak sám. Věříš, že to zvládneš. Pomáhá ti to uzdravit se. Ale funguje to jen tehdy, když chceš ty sám. Musíš chtít bejt lepší. Musíš věřit, že to dokážeš. Není to jednoduchý, pro mě to byla jedna z nejtěžších věcí. Trvalo mi to roky, než jsem si uvědomila, že to zvládnu. A pak se to trochu ulehčilo.
Jestli máš podobný problémy, neváhej se mi ozvat. Ráda ti budu dělat společnost. A pokud máš kamarády, kteří se sebepoškozujou, neopouštěj je. Buď jim oporou. A pokud máš myšlenky na sebevraždu, zavolej na linku důvěry. Pamatuj, že sebevražda je trvalé řešení dočasného problému. Nejsi v tom sám.