Ach, ty filmy! Kdo z nás se aspoň jednou neztratil v té nádherné iluzi, kde láska překoná všechny překážky, hudba hraje a my víme, že „žili šťastně až do smrti“? Ale ruku na srdce, jak moc se to promítá do reality? Často si říkám, jestli to není spíš tak, že nás tyhle filmové romance trošku kazí, co myslíte?
Láska na plátně vs. v reálu: Kde končí film, a začíná život?
Filmy nám servírují ten klasický scénář: náhodné setkání, jiskra, zamilovanost, nějaké ty trable, ale nakonec všechno dobře dopadne – velká pusa a titulky. A my v kině tiše závidíme. Vždycky mě fascinovalo, jak moc se lidé upínají k téhle představě ideální lásky. Jako by to měla být nějaká norma. Jenže… není to tak trochu naivní?
Hollywoodský sen
No jasně, Hollywood v tom má prsty. Vezměte si třeba takový Zápisník jedné lásky. Allie má jiného, ale Noah jí postaví barák snů, aby ji získal zpět. To je jako z pohádky! Ve filmech se lidé jen tak nerozejdou, a když už, tak k sobě nakonec stejně najdou cestu. Ale život není film. Nebo je?
Proč tak snadno věříme té lásce z plátna? Možná proto, že nám připadá tak dosažitelná. Že i ten náš obyčejný život se může proměnit v něco výjimečného, když potkáme „toho pravého“ nebo „tu pravou“. Vždyť se to může stát komukoli, kdekoli, no ne?
Realita je někde jinde… (nebo aspoň trošku)
Ale jak říkám, realita je často trochu drsnější. Ta počáteční zamilovanost, ty motýlci v břiše – to je spíš taková intoxikace, koktejl oxytocinu a endorfinů. Jsme jak zhulení, vidíme všechno růžově a sníme o nekonečných možnostech. Ale jakmile ta „droga“ vyprchá, začnou se objevovat trhliny.
Robert Johnson, psycholog, to trefně pojmenoval: „Říkáme ‚romance‘, když myslíme ‚lásku‘. A to nám pěkně motá hlavu. Mícháme dohromady dva odlišné psychologické systémy a to má devastující dopad na naše vztahy. Promítáme si do toho druhého naše fantazie, milujeme sami sebe, ne toho druhého.“
Tahle počáteční „romance“ sice časem vybledne, ale to neznamená, že nemůže vzniknout trvalý a smysluplný vztah. Chce to upřímnost, empatii a hlavně – práci na sobě. Což nám v téhle uspěchané době moc nevoní. Chceme všechno hned a bez námahy. Jenže láska takhle nefunguje.
Takže místo abychom hledali ideálního partnera a čekali na tu pohádkovou lásku, měli bychom se na to dívat jako na cestu. Někdy krátkou, někdy dlouhou, někdy život měnící, ale málokdy takovou, jakou jsme si ji představovali. Protože, jak říkal Holden Caulfield: „Ty filmy tě zničí.“ A něco na tom bude, co říkáte?