Život, to je taková horská dráha. Nahoru, dolů, občas se člověk chytá zuby nehty, aby se udržel. A občas se stane, že se s někým srazíme. Že nás někdo zraní. Nebo my zraníme někoho jiného. To je prostě fakt. Co s tím ale dál? Jak se s tím poprat a nezůstat viset v tom nejhlubším bodě?
Odpouštění: Sobě i druhým – klíč k vnitřnímu klidu
Odpouštění. Slovo, které se snadno řekne, ale těžko se dělá. Kolikrát jste si řekli, že někomu odpustíte, ale uvnitř vás to pořád hlodalo? Nebo jste se nemohli smířit s tím, co jste sami udělali? Je to sakra těžký, to je jasný.
Proč je to tak důležité?
Protože držet se starých křivd, to je jako nosit v batohu kameny. Každý den, krok za krokem. A ten batoh je čím dál těžší. Dokud nás úplně nesemele. Neodpouštění nám krade energii, radost, a dokonce i zdraví. Zní to jako klišé, ale je to tak. A co víc, brání nám to posunout se dál.
Jak na to? (Protože recept na štěstí nikdo nemá…)
No, tady žádná univerzální rada neexistuje. Každý to má jinak. Ale zkusme se na to podívat zblízka:
1. Uznat, že se něco stalo. Nezametat to pod koberec. Přiznat si, že to bolí. Že to ranilo. Je to první krok, i když se to zdá jako maličkost.
2. Pochopit (pokud to jde) motivaci toho druhého. Ne ospravedlnit, ale pochopit. Možná to udělal v afektu. Možná nevěděl, co dělá. Možná sám bojuje s něčím, o čem nemáme ani tušení. Vždycky je dobré se na věc podívat i z jiné strany. Třeba to ulehčí trápení.
3. Odpustit sobě. To je možná ještě těžší než odpustit druhým. Ale je to sakra důležitý. Každý děláme chyby. Jsme lidi. Důležité je se z nich poučit a neopakovat je. A netrestat se za ně do konce života. To k ničemu nevede.
4. Nechat to jít. Zní to jednoduše, co? Ale jde to! Postupně, krůček po krůčku. Přestat se v tom hrabat. Přestat to rozebírat do nekonečna. Přestat se tím trápit. Vím, je to maraton, ne sprint. Ale ten cíl stojí za to.
A co když to prostě nejde?
To je v pořádku. Někdy to prostě nejde. Někdy je to příliš čerstvé. Příliš hluboké. Nenuťte se do toho. Dovolte si truchlit, zlobit se, být zklamaní. Je to přirozené. Důležité je nezůstat v tom věčně. A možná, časem, se na to budete dívat jinak. A možná, časem, se vám odpustit podaří. Anebo ne. I to je v pořádku. Hlavně se netrapte víc, než je nutné. Život je příliš krátký na to, abychom ho prožili v hořkosti.
Pamatujte, odpouštění není slabost. Je to síla. Síla osvobodit se od minulosti a jít dál. S lehkostí. S úsměvem. A s vědomím, že i když život není vždycky peříčko, my si ho můžeme udělat hezčí. I když jen o kousek.