Co se nám honí hlavou a jak se to projevuje v našich vztazích? Někdy se to zdá jako detektivka, že jo? A často zapomínáme, že klíč k rozluštění leží hluboko, hodně hluboko – v našem dětství.
Poruchy příchylnosti v dospělosti: Důsledky raných traumat
Možná jste o tom už slyšeli, možná ne. Ale tohle téma hýbe světem psychologie a dotýká se nás všech víc, než si myslíme. Jde o to, jak nás ovlivnilo, když jsme byli malí a bezbranní. Jak se k nám chovali ti, kteří se o nás měli starat. Jak moc bezpečně jsme se cítili. A co se stane, když to bezpečí chybělo?
Co to vlastně znamená – „porucha příchylnosti“?
Představte si malinké štěně, které se bojí doteku. Nebo dítě, které se nedokáže na nikoho spolehnout. Přesně takhle nějak to vypadá uvnitř člověka s narušenou příchylností. Je to jako kdyby měl v hlavě permanentní varovný signál: „Nikomu nevěř! Nikdo tě neochrání!“ A tohle heslo si s sebou nese do dospělosti.
Jak se to projevuje v dospělosti?
No, to je celá škála. Od neustálého hledání partnera, který nás „zachrání“, až po absolutní neschopnost se s někým sblížit. Někdo se bojí opuštění a dusí partnera svou žárlivostí, jiný se naopak bojí blízkosti a raději si drží všechny od těla. A pak jsou ti, kteří si střídavě užívají obojího – chvíli se upínají, chvíli prchají. Je to zamotané, co říkáte?
Dá se s tím něco dělat?
Naštěstí ano! Není to procházka růžovým sadem, to vám nikdo neslíbí. Ale s pomocí terapeuta, s upřímností k sobě samému a s dávkou trpělivosti se dá dosáhnout obrovských změn. Klíčem je pochopit, co se v dětství stalo, a naučit se nové, zdravější vzorce chování.
A co dál?
Nečekejte, že se to vyřeší lusknutím prstů. Je to cesta, na které se naučíte víc o sobě, o svých potřebách a o tom, co si zasloužíte. A to je cesta, která stojí za to, co myslíte?