Znám to asi všichni. Sotva se zaboříš do teplý postele po náročným dni, nebo už se vidíš na párty, kde konečně vypustíš páru. Chystáš se prostě bavit.
Proboha, už zase?! Věda za tím, proč se propadáme hanbou
A pak si vzpomeneš. Na tu věc, co jsi udělal před sedmi lety. Na tu, na kterou se prostě nedá zapomenout.
Není nic lepšího než pořádnej záchvat trapnosti, kterej ti zkazí nejen den, ale i sebevědomí. Je to úzkostný a samotářský místo. Co nás zahanbuje, to nás uzavírá. Když jsme smutný, můžeme se někomu svěřit a nechat se politovat. Ale jak někomu říct, že tě uprostřed noci straší ta trapná chvilka, kdy sis na základce nešikovně rýpal v nose?
Proč je nám tak mizerně?
Studie psychologů z University of Michigan ukázala, že trapné chvíle aktivují v mozku stejnou oblast jako fyzická bolest. Proto na tyhle myšlenky reagujeme tak silně – fyzicky se otřeseme, cukneme a vykřikneme něco jako „Proboha, proč já?!“
Trapas je tak hluboko v našich instinktech, že ho cítíme, i když se stane někomu jinýmu. Říká se tomu „zástupná trapnost“ a taky je spojená s centrem bolesti v mozku. Míra nepříjemnosti, kterou za toho druhýho cítíme, závisí na tom, jak moc s ním soucítíme.
Ale je na tom všem vůbec něco pozitivního? Má stud a trapnost nějakej jinej smysl, než nás děsit a budit v noci?
Nejdřív se musíme podívat na to, proč se stydíme. Většinou se cítíme trapně proto, že jsme porušili nějakou společenskou normu – třeba jsme někoho objímali moc dlouho. Kvůli tomu se bojíme, že nás ostatní zavrhnou a budou o nás mluvit ošklivě. A to jde proti naší vrozené potřebě být přijímáni a zapadnout.
Jak už bylo řečeno, kvůli tomu se cítíme mizerně. Ale výzkum Americké psychologické asociace ukazuje, že pocity trapnosti u druhých považujeme za známku důvěryhodnosti. Ukazuje to snahu o hladkou společenskou interakci a slouží to jako neverbální omluva za společenské přešlapy. Projevy trapnosti jsou často vnímány jako snaha zajistit pohodlí a blaho druhých a vyhnout se chování, které by to mohlo poškodit.
Takže až se budeš příště chystat utéct do jeskyně na konci světa, abys unikl tý trapný vzpomínce, pamatuj, že je to jenom proces učení. Svět společenský etikety je děsivý a plný trapasů. A učíme se v něm všichni. Chceme, aby se v naší přítomnosti cítili ostatní šťastně a pohodlně, proto nám vadí, když vidíme, jak se někdo cítí trapně. Dokud se o to snažíš, jsi na správný cestě.
Zdroje: (Zde budou citace zdrojů, pokud je máte k dispozici)