Už jste se někdy zamysleli, proč si vlastně navzájem pomáháme? Každý máme svoje teorie, co nás k tomu vede, nebo naopak, co nám v tom brání. Někdo si myslí, že lidé pomáhají jenom, když z toho něco kápne, jiní věří v nezištnou laskavost. Tak pojďme se podívat na pár vědeckých teorií, co stojí za tím, že se rozhodneme podat pomocnou ruku!
Teorie č. 1: Máme to v genech
Evoluční psychologie se na lidské chování dívá z biologického pohledu. Podle ní je lidské chování vlastně jako fyzické vlastnosti. Naše těla se vyvíjela tak, aby si osvojila určité užitečné znaky, třeba ruce a prsty. Stejně tak i naše chování může existovat proto, že je pro nás výhodné.
Co se týče pomáhání, znamená to, že s větší pravděpodobností pomůžeme rodinným příslušníkům, nebo když pomoc někomu mimo rodinu prospěje našemu přežití. Když pomůžeme někomu cizímu, očekává se, že nám ten člověk oplatí stejnou mincí. Tomu se říká „reciprocita“. Takže, zkrátka a dobře, sociobiologická teorie říká, že pomáháme, když je to pro nás výhodné a zajistí to, že se naše geny dostanou dál.
Teorie č. 2: Je to společenská norma
„Společenské normy“ jsou takové obecné představy o tom, co bychom měli dělat. Jsou to vlastně takové nepsané pokyny pro přijatelné chování. Jednou z těchto norem je i norma reciprocity. Reciprocita jako společenská norma je ale trochu jiná než reciprocita jako evoluční adaptace. Z pohledu společnosti nepomáháme proto, že je to pro nás výhodné pro přežití.
Pomáháme, protože když pro nás někdo udělá něco hezkého, cítíme silnou potřebu mu to nějak oplatit. Síla reciprocity se může v různých společnostech lišit, podle jejich kulturního zázemí. V podstatě společnost určuje, jak silná je ta potřeba oplatit.
Existuje spousta různých „společenských norem“, které mohou ovlivnit, jestli někomu pomůžeme nebo ne. Norma „společenské odpovědnosti“ říká, že bychom měli pomáhat, když je potřeba, protože bychom měli být dobří lidé. Pomáhání je vnímáno jako něco inherentně dobrého. Pokud společnost klade důraz na to být dobrý, pak je i společenská odpovědnost silnější.
Jiné společnosti zase mohou přijmout normu „sociální spravedlnosti“. Není to stejný termín, jaký slýcháte v politice. Norma sociální spravedlnosti znamená, že pomůžeme jenom tehdy, když usoudíme, že si ten člověk pomoc zaslouží. Je v tom hodně soudcovské. Například, když vás někdo požádá o půjčení poznámek, možná mu je nepůjčíte, pokud uvede špatný důvod, jako třeba: „Chyběl jsem ve škole.“ Tahle norma může vést i k „obviňování oběti“. Například k obviňování bezdomovců z lenosti. Normy sociální spravedlnosti obvykle vznikají, když jsme podezřívavější vůči tomu, že by nám ostatní mohli ublížit. Místo abychom byli sousedští, stáváme se individualističtějšími a pomáháme jenom tehdy, když si myslíme, že je to oprávněné, ne proto, že je to správné.
Celkově vzato, společenské normy mají velmi silný vliv na naše chování. Struktura společnosti může diktovat, jak se rozhodneme pomáhat nebo nepomáhat ostatním.
Teorie č. 3: Je to behaviorální podmiňování
Další teorie o tom, proč pomáháme, má co do činění s behaviorálním podmiňováním. Je to hodně podobné společenským normám, ale je to specifičtější. Když jsme mladí, můžou nás učitelé nebo rodiče podmiňovat k tomu, abychom byli nápomocní, prostřednictvím operantního podmiňování. Operantní podmiňování je v podstatě dávání posilování, když se chováte určitým způsobem.
Například, když jsem chodil do školky, hodně jsem si hrál s jednou stydlivou holkou, která k nám přestoupila. Na konci roku jsem dostal ocenění za laskavost. Když nás ostatní odměňují za určité chování, je pravděpodobnější, že ho budeme dělat i v budoucnu.
Stejným způsobem se můžeme naučit, co je „dobré chování“, tím, že vidíme, jak učitelé odměňují ostatní lidi. Tomu se říká „sociální učení“. Pokud někdo vidí, jak maminka odměňuje sestru za to, že je nápomocná, může se chovat nápomocně, protože i on chce dostat odměnu. Nebo můžou svoji sestru „napodobovat“. Malé děti mají tendenci kopírovat chování svých rodičů nebo starších sourozenců. Je to proto, že ještě nevědí, jak se mají chovat, tak kopírují ostatní, aby na to přišly.
Abych to shrnul, můžeme pomáhat ostatním, protože jsme se to naučili, nebo se dozvíme, že je to něco, co bychom měli dělat.
Teorie č. 4: Náklady versus odměna
Další teorií je „teorie sociální výměny“. Jde o to, že jednáme na základě posouzení nákladů versus odměn určitého jednání.
Studie „Dobrý Samaritán“
Výzkumníci provedli studii na Princetonském teologickém semináři. Subjekty vyplnily dotazník o svém náboženském přesvědčení a poté buď slyšely biblický příběh o „Dobrém Samaritánovi“, nebo ne. Ten příběh je o cizinci, který pomohl muži, kterého okradli, zatímco dva další náboženští vůdci ne.
Poté výzkumníci jedné skupině řekli, že musí okamžitě jít do další budovy, a druhé skupině, že se do další budovy musí dostat za pár minut. Na chodníku mezi budovami, kudy studenti chodili, ležel zhroucený muž. Výzkumníci chtěli zjistit, kdo se zastaví, aby pomohl: studenti, kteří byli více nábožensky založení, nebo studenti, kteří slyšeli příběh o pomoci?
Překvapivě se zastavili, aby pomohli, pouze studenti, kteří měli více času na to, aby se dostali do další budovy. Studenti, kteří spěchali, si muže zhrouceného na chodníku dokonce ani nevšimli. To je příklad teorie výměny. Pokud studenti museli být někde, nemohli si udělat čas na zastavení. Náklady na zastavení a pomoc by byly příliš vysoké.
Také rádi pomáháme lidem, kteří jsou fyzicky atraktivnější. To má co do činění s „halo efektem“ neboli s tím, že si myslíme, že atraktivnější lidé mají i další dobré vlastnosti. Když ale lidé zjistí, že je ten člověk ve vztahu, touha pomoci zmizí. Možná odměna za pomoc atraktivnímu člověku je potenciálně navázání romantického vztahu, ale pokud to není ve hře, není tu žádná odměna a žádný důvod k pomoci.
A nakonec, pomoc někomu může ovlivnit i naši náladu. Podle výzkumníků z Carnegie Mellon University je pravděpodobnější, že budeme pomáhat ostatním, když máme špatnou náladu. Pomoc ostatním nám obvykle zlepšuje pocit ze sebe sama. Děti mladší deseti let ale obvykle nepomáhají, když mají špatnou náladu. Může to být proto, že se ještě nenaučily, že pomoc je nutně „dobrá“.
V oblasti psychologie se vedou velké debaty o tom, zda altruismus skutečně existuje, nebo ne. Altruismus je, když pomáháme z dobroty svého srdce, i když to pro nás není vůbec výhodné. Podle Dr. C. Daniela Bastona lidé pomáhají lidem v nouzi z opravdového zájmu o blaho toho druhého. Jednoduše, pokud někdo cítí empatii k druhému člověku, což znamená, že cítí to, co ten druhý prožívá, pomůže mu, i když z toho nic nezíská.
Jiní výzkumníci zase tvrdí, že nic jako pravý altruismus neexistuje. Opět, lidé s větší pravděpodobností pomáhají, když mají špatnou náladu, aby se cítili lépe. I lidé, kteří jsou empatičtí, mají tendenci pomáhat více, když jsou nešťastní. Takže i když není jiný prospěch z pomoci, vždy je tu prospěch z toho, že se cítíme lépe sami se sebou.
Baston ale tvrdí, že dobrá nálada je vedlejší produkt pomoci, ne důvod, proč pomáháme.
Lidé jsou neuvěřitelně složité bytosti a pomoc je jen jedno chování s tolika teoriemi, které za ním stojí! Není nic zajímavějšího, než to, co nás pohání. Teď, když víte o pomoci víc, proč pomáháte vy? Třeba vám některá z těchto teorií dává největší smysl! A co debata o altruismu: věříte, že existuje?
Pokud se vám tento článek líbil, podívejte se na tyto: