Tak co, už máte taky pocit, že se ten čas nějak zrychluje? Včera bylo pondělí a dneska už zase pátek? Já jo. A mezi tím se snažím aspoň na chvíli zastavit a přečíst si něco, co mě zase posune o kousek dál. Třeba pochopit, jak funguje lidská mysl. Žádný čáry máry, ale fakt věda. Proto mě zaujal článek o experimentálních designech v psychologii. Vím, zní to děsně sucharsky, ale slibuju, dá se to přežít a dokonce se i něco dozvědět.
Psychologická metodologie 1 a 2: Experimentální a kvazi-experimentální designy
Takže, co se v článku vlastně píše? Nečekejte žádné složité definice, spíš takové střípky z praxe a pokus o srozumitelné vysvětlení. Zkrátka, jak se v psychologii dělají experimenty a co se dá z výsledků vyčíst.
Experimentální designy: Když se všechno kontroluje
Tady jde o to, mít všechno pod kontrolou. Doslova. Představte si laboratoř, lidičky dělají to, co se jim řekne, a vy měříte a měříte. Cílem je zjistit, jestli jedna věc (říkejme jí nezávislá proměnná) ovlivňuje druhou (závislá proměnná). Třeba jestli nový lék zlepšuje náladu. Důležité je, aby v tom nemělo prsty nic jiného, žádné rušivé vlivy. Proto se všechno snažíte eliminovat. Jak se říká, všechno má svá pro a proti, že? No a tady je problém právě v tom, že realita života je trochu jiná než sterilní prostředí laboratoře, takže těžko to zobecňovat.
Kvazi-experimentální designy: Realita v akci
Tohle je naopak pokus o to, dělat vědu i mimo laboratoř. Prostě zjistit, co se děje „v terénu“. Třeba jestli nový školní program má vliv na výsledky dětí. Nemůžete si s nimi dělat, co chcete, nemůžete je posadit do laborky. Musíte pracovat s tím, co máte. Je to sice složitější a hůř se kontrolují vlivy, ale zase je to víc „ze života“.
No a co si z toho odnést? Asi to, že psychologie není jen o tom, jak se cítíme, ale i o tom, jak se to dá změřit a ověřit. A že existují různé cesty, jak se k poznání dobrat. Někdy je potřeba striktní kontrola, jindy zase flexibilita a schopnost improvizace. A to platí nejen ve vědě, ale i v životě, ne?