Už jste se někdy cítili jako klubko zamotaných drátů? Jeden den euforie, druhý den byste nejraději zalezli pod peřinu a nevystrčili nos? Vítejte v klubu! Emoce s námi cloumaj od rána do večera, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. A jak s nimi vlastně zacházet, když nám často připadají jako cizí jazyk?
Rozpoznávání a pojmenování emocí: První krok k jejich zvládání
Zní to jednoduše, že? Ale kolikrát si jen tak řekneme: „Mám se blbě“ a tím to hasne. Jenže „mám se blbě“ může znamenat milion různých věcí. Je to nuda? Smutek? Frustrace? Zklamání? A dokud ten pravý pocit nepojmenujeme, nemáme šanci s ním pořádně pracovat.
Proč je to tak důležité?
Představte si, že jdete k doktorovi s bolestí břicha. A řeknete mu jen: „Bolí mě břicho.“ Doktor se vás sice může snažit vyšetřit, ale bez dalších informací bude jeho diagnostika dost mlhavá. Stejné je to s emocemi. Čím přesněji je popíšeme, tím lépe jim porozumíme a tím efektivněji se s nimi můžeme vyrovnat. Znáte to, „Kdo se bojí, nesmí do lesa.“ Ale když víte, čeho se konkrétně bojíte, můžete ten strach zkusit překonat.
Jak na to?
Buďte detektiv ve vlastním nitru. Zastavte se na chvíli a zeptejte se sami sebe: Co teď cítím? Kde to cítím? (Napětí v ramenou? Knedlík v krku?). Co se stalo, že se tak cítím? Pomoct vám můžou i různé „emoční mapy“ nebo seznamy pocitů. Nenechte se odbýt prvním nápadem. Zkoušejte to, dokud nenajdete to pravé slovo, které ten pocit nejlépe vystihuje.
Nebojte se (ne)přiznat. Někdy máme tendenci emoce potlačovat, protože se za ně stydíme nebo se bojíme reakce okolí. „Silná žena přece nebrečí!“ Ale brečet je lidské a někdy i očistné. Dovolte si cítit všechno, co k vám přichází. Bez posuzování, bez cenzury. Protože jen to, co si přiznáte, můžete skutečně zpracovat.
Hledejte souvislosti. Emoce nejsou izolované ostrůvky. Často jsou spojené s našimi myšlenkami, vzpomínkami a zkušenostmi. Zkuste se zamyslet nad tím, co ve vás daný pocit vyvolalo. Možná zjistíte, že za smutkem se skrývá stará bolest, za vztekem pocit bezmoci. A jakmile objevíte tyhle skryté souvislosti, budete mít v rukou klíč k hlubšímu pochopení sebe sama.
A pamatujte, není to sprint, ale maraton. Rozpoznávání a pojmenování emocí je proces, který vyžaduje čas, trpělivost a sebesoucítění. Ale věřte mi, stojí to za to. Protože jen tak se můžeme stát pány (a paními!) svých emocí a žít život, který nás skutečně naplňuje.