Sarah. Jméno, které možná neznáte, ale příběh, který byste slyšet měli. Příběh o tmě, kterou si mnozí z nás nedokážou ani představit, a o cestě ven. O síle, která se skrývá hluboko v nás, a o uzdravení, které je možné, i když to tak někdy nevypadá.
Sarah: Z tmy k naději – příběh o síle vůle a uzdravení
Už jako malá holka se Sarah uzavírala do sebe. „Když jsem byla mladší, zamykala jsem se v pokoji. Tehdy jsem si nemyslela, že je to něco zvláštního, prostě puberta,“ vzpomíná. Jenže s nástupem na střední školu se začaly objevovat ranní nevolnosti v autobuse, které se stupňovaly až v zvracení. „Myslela jsem si, že jsem nemocná. Až po letech jsem zjistila, že to byly panické ataky.“ Sarah začala vynechávat hodiny a nakonec ve třetím ročníku do školy téměř nechodila. Spala i patnáct hodin v kuse a vůbec jí nedocházelo, že má deprese. „Ve škole se o tom nemluvilo a doma taky ne. Až když jsem si začala sama hledat informace, začalo mi to dávat smysl. Bylo mi trapně, takže jsem se s nikým nebavila. Navíc v rodině se na duševní nemoci dívali skrz prsty. Měli za to, že si to lidi vymýšlejí, aby se mohli chovat divně, nebo že jsou prostě blázni.“ No, znáte to, takové ty „kecy“ co někdy slýcháváme, že?
Život v zajetí úzkosti
Deprese a mánie, střídající se jako den a noc, Sarah ovládaly. Během depresivních epizod byla víceméně „jen“ smutná, ale mánie ji měnily v podrážděnou, vzteklou osobu, která se s nikým nechtěla bavit. Často působila hrubě, aniž by to chtěla. Rodina to nechápala, což vedlo k napětí. „Pamatuju si, jak jsme jednou šli s rodinou do restaurace a já se před vchodem pozvracela z úzkosti. Seděla jsem v koupelně, zatímco oni jedli. Propásla jsem narozeninovou oslavu neteře, výlety s prarodiči… Tolik věcí! A myslím, že nikdo nechápe, jak moc to člověka ničí a jak to ovlivňuje jeho sebevědomí.“
Sebepoškozování a cesta na dno
Ve dvaceti letech začala Sarah škrábat a ošklíbávat si kůži. Postupně to přerostlo v sebepoškozování, které jí přinášelo úlevu od nahromaděné viny, hněvu a frustrace. Dokonce si vzala žiletku ze strouhátka a použila ji. Sarah začala uvažovat o sebevraždě a pokusila se o předávkování léky. Jednou se pořezala tak hluboko, že viděla tuk, ale zaklepání matky na dveře ji zastavilo. Naštěstí už je víc než rok „čistá“, ale myšlenky na sebepoškozování ji občas přepadnou i během depresivních epizod. Sarah také přestala jíst a zhubla na 47 kilo. Když si toho rodina všimla, předstírala, že jí, ale matka jí řekla: „Stejně se tím jenom trápíš.“ Tahle věta byla pro Sarah šok. Dnes už má zdravou váhu, ale občas se cítí provinile, když jí.
Zlom a nový začátek
Rodina nechápala, co se s Sarah děje. Mysleli si, že je líná a že léky všechno spraví. „Pamatuju si, jak jsem jednou umývala nádobí a slyšela jsem babičku a mámu, jak se baví o mých ‚poruchách‘. Máma mě bránila, ale babička řekla, že se ani nesnažím být šťastná. V tu chvíli jsem se neudržela. Začala jsem křičet, že se snažím každý den, a utekla jsem do pokoje a zabouchla za sebou dveře.“ Rodina ji sice teď chápe o něco lépe, ale stigma je stále silné. V červnu 2013 Sarah zemřela máma. Cítila se ztracená, ale snažila se zlepšit, protože věděla, že by si máma přála, aby byla šťastná. V březnu 2014 Sarah přestala se sebepoškozováním a odjela na dva měsíce za bratrem do Chicaga. „To mi pomohlo víc než jakákoli terapie. Změna prostředí a pobyt s pozitivními lidmi ve mně něco přepnuly a já jsem byla opravdu šťastná.“
Co Sarah pomohlo?
Sarah se s psychickými problémy vyrovnávala různými způsoby. Poslouchala hudbu, hlavně Demi Lovato, protože si prošla podobnými věcmi a Sarah se s její hudbou ztotožňovala. Soustředila se na školu, malování, kreslení, čtení a psaní. Umění jí pomáhalo vyjádřit se a uvolnit nahromaděné emoce. Také našla správnou kombinaci léků. A samozřejmě, měla kolem sebe lidi, kteří ji podrželi – kamarádky Carlie, Jake, Kristina a Kaitlin, které jí naslouchaly.
„Jsem vděčná za všechno, čím jsem si prošla, protože si myslím, že mě to posílilo a naučilo mě většímu porozumění. Často jsem se usmívala jen tak, naoko, a díky tomu jsem si uvědomila, že ne každý úsměv je upřímný a že nikdy nevíte, čím si ten druhý prochází. Proto se snažím usmívat a chválit cizí lidi. Může jim to zpříjemnit den.“
A co Sarah radí ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy?
„Nebojte se a oslovte někoho. Svého lékaře, rodiče, kamaráda, kohokoli. Mluvit o tom pomáhá a může vám to zachránit život. Vím, že když je nejhůř, tak se vám do toho nechce, ale věřte mi, stojí to za to.“
Sarah je úžasná mladá žena, která má před sebou pozitivní budoucnost. Jsem si jistý, že s pomocí přátel dokáže cokoliv. Pomozte mi šířit její příběh dál.