V dnešní uspěchané a na úspěch zaměřené společnosti se sebezlepšování stalo téměř posedlostí. Kam se podíváte, tam na vás číhají knížky slibující klíč k lepšímu životu, semináře garantující proměnu a online kurzy lákající k odemčení vašeho plného potenciálu. Zní to lákavě, že? Ale napadlo vás někdy, jestli tahle neúnavná snaha o osobní růst náhodou nepáchá víc škody než užitku? Někdy se totiž může stát, že si tímhle „vylepšováním“ akorát tak kazíme život. Pojďme se na to podívat zblízka.
Když se snaha o dokonalost stane posedlostí
Sebezlepšování často pramení z touhy dosáhnout lepší verze sebe sama. Stanovování cílů a snaha o seberealizaci můžou být fajn, to je jasný. Ale když se z toho stane nezdravá posedlost? Podle psycholožky Caroline Beatonové z Psychology Today, tenhle neustálý tlak na produktivitu, úspěch a dokonalost může vést k chronickému stresu, úzkostem a vyhoření. Místo abychom si užívali přítomný okamžik, honíme se za nějakou nedosažitelnou budoucí verzí sebe sama. A tak se točíme v kruhu nespokojenosti a nikdy se necítíme dost dobří. Znáte to taky?
Méně se přijímáme
Paradoxně, sebezlepšování může vést spíš k pocitu nedostatečnosti než k posílení, říká psycholožka Jodi Clarke. Neustále se srovnáváme s úspěchy a dosaženými cíli ostatních, a tím padáme do pasti negativního srovnávání se. Tohle podrývá naše sebevědomí a vede k pocitům bezcennosti a neustálé potřebě vnějšího uznání. V téhle honbě za lepším já často přehlížíme naše silné stránky a nedokážeme ocenit jedinečné vlastnosti, které z nás dělají to, co jsme. A to je přece škoda, no ne?
Kašleme na sebe a na vztahy
Psycholog Gregory Jantz varuje, že neúnavná snaha o sebezlepšování začíná zastínit ostatní důležité aspekty života. Třeba fyzickou a psychickou pohodu, stejně jako péči o smysluplné vztahy. Když lidi upřednostňují cíle sebezlepšování, můžou obětovat spánek, zanedbávat péči o sebe a izolovat se od svých blízkých. Tahle nerovnováha vede ke zhoršení celkové spokojenosti a pocitu odpojení od světa. Protože opravdové naplnění nepochází jen z individuálních úspěchů, ale taky ze zdravých vztahů a vyváženého životního stylu. Je to taková ta klasika – když se honíš za dvěma zajíci, neulovíš ani jednoho.
Nebezpečí nadměrné konzumace (seberozvojových příruček)
… a tady by se dal rozepsat další odstavec o tom, jak nás ta záplava informací zavalí a my se v ní ztrácíme a nevíme, co si vlastně vybrat a kam se dál pohnout. Ale to si necháme na příště, jo?
Léčí nás soucit
Je důležité usilovat o osobní růst a rozvoj, to je jasný. Ale stejně tak je důležité umět se zastavit a říct si dost. A mít se rádi, i když nejsme dokonalí. Psycholožka Shonna Waters tvrdí, že uvědomění si sebe sama nám pomáhá zlepšit naše chování a budovat lepší návyky víc než toxické „sebezlepšování“. Protože když se k sobě chováme s laskavostí, dokážeme přijmout naše nedokonalosti, oslavit naše úspěchy a užít si cestu osobního růstu bez toho, abychom padli do výše zmíněných pastí. Takže se na sebe usměj a řekni si, že jsi fajn, i když máš občas den blbec.
V dnešní společnosti je důležité si uvědomit potenciální stinné stránky posedlosti sebezlepšováním. Snaha o osobní růst by měla být vyvážená se sebepřijetím, pohodou a péčí o vztahy. Opravdové naplnění a štěstí nespočívá v nedosažitelném ideálu, ale v nalezení spokojenosti se sebou samým, přijetí nedokonalostí a ocenění přítomného okamžiku. Jinými slovy, je fajn se snažit, ale nezbláznit se z toho.