Někdy je těžké udržet chladnou hlavu, to dá rozum. Neznamená to, že jsme hned špatní rodiče. Spíš to ukazuje, že jsme jen lidi. Nikdo není dokonalý a neexistuje žádný manuál, který by nám řekl, co přesně máme dělat. Život je už tak dost stresující a rodičovství k tomu jen přidává. Ale tohle neomlouvá ubližující chování. Tímto článkem chci jen upozornit na to, jak nebezpečné je říkat dětem zraňující věci.
Neurovědci totiž zjistili, že když slyšíme bolestivá slova, aktivují se v mozku oblasti, které zpracovávají fyzickou bolest. Proto si myslím, že to staré dobré „co se škádlívá, to se rádo mívá“ už tak úplně neplatí. Profesor antropologie z University of Connecticut dokonce tvrdí, že obviňující výroky, zvlášť ty, které začínají na „ty“, přispívají k nárůstu depresí a často vedou k vážným zdravotním problémům.
Ale jak je to možné? Když člověk slyší něco zraňujícího, aktivuje se amygdala, centrum v mozku, které řídí emoce a reakce na stres. Uvolňují se stresové hormony, které ovlivňují funkci mozku. Amygdala interpretuje zraňující slova jako hrozbu, proto mají negativní slova takovou moc. A nejen to, lidský mozek je naprogramovaný tak, aby věnoval zvýšenou pozornost negativním věcem. Přece jen to takhle přežili naši předci. A my jsme tenhle rys zdědili, proto se tak často zabýváme zraňujícími výroky.
Slova, která bodají: Pozor na to, co říkáte!
Upozornění: Následující věty mohou být znepokojivé. Čtěte s opatrností.
Tohle jsou věci, které by rodiče nikdy neměli říkat svým dětem:
- „Kéž by ses vůbec nenarodil/a.“
- „Měla jsem jít na potrat.“
- „Jsi největší chyba mého života.“
- „Přivedl/a jsem tě na svět a taky tě z něj můžu odprásknout.“ (Pardon, ale musela jsem zachovat syrovost.)
- „Jsi stejný/á jako tvoje matka/otec.“ (Tady záleží na kontextu, ale většinou to nebývá lichotka.)
- „Byl/a bys hezčí, kdybys zhubl/a.“
- „Je to tvoje vina, že tvůj táta/máma/bratr/sestra zemřel/a.“
- „Mě taky tak vychovávali a podívej se, jak jsem dopadl/a.“ (Tohle zní sice rezignovaně, ale je to cesta do pekel.)
- „Ty nikdy nic neuděláš správně.“
- „Všechno pro tebe dělám, co ještě chceš?“ (Takový výčitky si nechte.)
- „Je to tvoje vina, že mě tvůj táta/máma opustil/a!“
- „Až umřu, nechoď mě navštěvovat na hrob.“
- „Proč nemůžeš být jako tvůj bratr/sestra/kamarád/bratranec/sestřenice?“
- „Odejdu od tebe a už se nikdy nevrátím.“
- „Nejez to, tloustneš.“
- „Neřvi, nic se nestalo.“
- „Jsem z tebe zklamaný/á.“
- „Patříš mi a nikomu jinému.“
Jak z toho ven?
Rodiče mají učit své děti dovednostem, nastavovat jim hranice, předávat životní lekce a učit je, jak se správně chovat. Ale křičení a ztráta kontroly nad sebou není efektivní. Naopak, učí to děti, jak špatně zvládat stresové situace. Rodiče jsou vzorem, který děti následují. A budeme si nalhávat, že se občas nestane, že rodiče ztratí nervy, i když se budou snažit sebevíc. Místo toho, aby obviňovali dítě za svou reakci, je lepší se omluvit a převzít zodpovědnost. Tím, že se budou rodiče chovat zodpovědně, naučí děti zodpovědnosti.
Zkrátka a dobře: „Neříkej nic trvale zraňujícího jen proto, že jsi dočasně naštvaný/á.“