Už jste se někdy zamysleli nad tím, proč si o lidech kolem nás děláme tak rychlé soudy? Proč si myslíme, že tenhle je líný a támhleta povýšená, když je vlastně skoro neznáme? Není to tak trochu… nespravedlivé? Sociální psychologie se těmito otázkami zabývá a existuje jedna zajímavá teorie, která se snaží vysvětlit, jak to vlastně s těmi našimi soudy chodí.
Teorie atribuce: Komu to přišijeme?
Říká se jí teorie atribuce a v podstatě tvrdí, že se snažíme vysvětlit si příčiny chování druhých (a vlastně i toho vlastního). Hledáme důvody, proč někdo něco udělal. A teď přijde ta záludnost – ty důvody hledáme často hodně zkratkovitě a s jistou dávkou zaujatosti.
Interní vs. Externí atribuce
Základní rozdělení je na interní a externí atribuce. Interní atribuce znamená, že chování člověka přisuzujeme jeho osobnosti, charakteru, vnitřním vlastnostem. „Ten upadl, protože je nešika.“ Externí atribuce naopak svaluje vinu na vnější okolnosti. „Upadl, protože tam byla kluzká podlaha.“ Zní to jednoduše, že jo? Ale v praxi to bývá o dost složitější.
Zkreslení, která nám komplikují život
A teď pozor, přichází to „ale“. Máme tendenci zkreslovat realitu. Třeba takzvaná základní atribuční chyba. Ta spočívá v tom, že u cizích lidí přeceňujeme vliv osobnosti a podceňujeme vliv situace. Když někdo spěchá a strčí do nás, hned si pomyslíme, že je to hulvát. Málokdy nás napadne, že třeba spěchá do nemocnice. A pak tu máme sebesloužící zkreslení, to je taková malá lež pro vlastní ego. Úspěch si přisuzujeme vlastním schopnostem („já jsem šikovný“), ale neúspěch svalujeme na vnější vlivy („to bylo počasím!“).
K čemu je to vlastně dobré vědět?
Možná si říkáte, proč se tím vůbec zabývat. No, upřímně? Může nám to trochu usnadnit život a zlepšit vztahy. Když si uvědomíme, že naše soudy jsou často zkreslené a že existují i jiné možnosti, než jen ta, která nás napadne jako první, můžeme se na lidi dívat s větším pochopením. A třeba i sobě dopřát víc shovívavosti, když se nám něco nepovede. Protože, ruku na srdce, kdo z nás je dokonalý? Nikdo. A to je vlastně fajn.