Znáte ten pocit, když se zahloubáte do vzpomínek a najednou vám hlavou proletí „co by, kdyby“? Jako by se na chvíli zastavil čas a vy jste se ocitli v paralelní realitě, kde je všechno o chlup lepší, barevnější a bez těch trpkých pachuťí současnosti. Ale je to opravdu realita, nebo jen iluze?
Stesk po minulosti, nebo útěk do iluze?
Nedávno mě v jednom filmu zaujala věta: „Když někoho postavíš na piedestal, myslíš si, že mu tím lichotíš? Opak je pravdou. Protože já nejsem ta fantazie, já jsem lepší než ta fantazie, já jsem skutečná!“ Kolikrát se stane, že si z bývalého partnera, kamaráda nebo dokonce z platonické lásky vytvoříme idealizovaný obraz, který s realitou nemá moc společného? Přemýšlíme, co by bylo, kdyby… A tím se připravujeme o šanci vidět skutečnost taková, jaká je, a posunout se dál.
Kouzlo (a nebezpečí) prvních lásek
Vzpomínáte na ty pubertální „crushe“? Všechno se zdá tak intenzivní a dokonalé… Ale co když se na to podíváme trochu z nadhledu? Tyto obdivné pohledy často odhalí víc o nás samotných než o objektu našeho zájmu. Vidíme jen to, co chceme vidět, idealizujeme si určité vlastnosti a přehlížíme nedostatky. A pak, když se „crush“ konečně promění v něco víc, často přichází kruté vystřízlivění. Najednou zjistíme, že ten vysněný princ nebo princezna má úplně jiné zájmy, zlozvyky nebo názory, než jsme si mysleli.
Vzpomínat je lidské, ale…
Je pravda, že vzpomínání na hezké chvíle má pozitivní vliv na naši psychiku. Studie dokazují, že dvacet minut strávených v myšlenkách na šťastné okamžiky dokáže zlepšit náladu, motivovat a dodat pocit smysluplnosti. Vzpomínky nám dávají pocit sounáležitosti a pomáhají nám definovat, kdo jsme. Ale pozor, je důležité si uvědomit, že i vzpomínky mohou být zkreslené.
Když se minulost stane vězením
Pokud se v myšlenkách neustále vracíme k „dobrým starým časům“, ale ve skutečnosti se soustředíme jen na negativní aspekty minulosti, můžeme si tím sami škodit. Zahořklost a lítost nás mohou uvěznit v minulosti a bránit nám prožívat plnohodnotný život v přítomnosti. A co je horší, idealizováním „toho, co mohlo být“ si vytváříme iluzi, která se nikdy nemůže naplnit. Je důležité se s minulostí smířit, poučit se z chyb a jít dál.
Takže, až se příště zamyslíte nad „tím, co vám uteklo“, zkuste se sami sebe zeptat: Opravdu vzpomínám na tu osobu, nebo jen na svou idealizovanou představu o ní? Je dobré otevírat staré rány, nebo je lepší je nechat zahojené? A co je nejdůležitější: Jak moc se od té doby, kdy jsem byl/a zamilovaný/á, změnil/a já sám/sama?