Minulý rok přišel do práce nový kolega. Padli jsme si do oka, ale… pak jsem ho začala ignorovat. Důvod? Začal se ke mně mít až moc. Ne že bych o jeho pozornost nestála, ale chtěla jsem si otestovat, jak moc mě má rád. A navíc, jeho chování bylo takové všelijaké – jednou mi dával najevo, že jsem pro něj ta pravá, jindy se choval, jako bych neexistovala. Neřekl mi sice narovinu, že mě má rád, ale já to prostě cítila. Nebo jsem si to alespoň namlouvala. A víte co? Dodnes mě bolí, že jsem mu nedala šanci. Možná byl ten pravý… jenže utekl, protože jsem si hrála na nedostupnou.
Ten, co utekl: Jak se vyrovnat s minulostí a neztratit naději na lásku?
Začala jsem pátrat, proč nás tak trápí, když si myslíme, že nám někdo „proklouzl“ mezi prsty. A zjistila jsem pár zajímavých věcí.
Co se v nás děje?
Prý je to tak, že víc litujeme věcí, které jsme neudělali, než těch, co jsme udělali. No jo, to dává smysl. I když jsme jinak pesimisti, když se jedná o věci, po kterých toužíme, automaticky se v nás probudí naděje. A když nám to nevyjde, začneme si klást otázky typu „Co kdyby…?“. A když si představíme, jak skvělé to mohlo být, o to víc nás pak mrzí, že jsme to nezkusili.
A pak je tu ještě jeden faktor: máme tendenci vidět věci s odstupem času jinak. Zpětně si myslíme, že jsme všechno věděli dopředu. Takže já jsem si třeba vsugerovala, že mě ten kolega má rád, a teď mě to bolí, protože si říkám, že kdybych mu tenkrát řekla, co cítím, mohli jsme být šťastní. Ale kdo ví, jestli by to tak opravdu bylo?
Idealizujeme si neznámé
Sexuoložka Dr. Jess O’Reilly tvrdí, že máme tendenci idealizovat si neznámé. Když se do někoho zamilujeme, stačí nám jediný aspekt jeho osobnosti a jsme přesvědčení, že je to „ono“. Jenže to tak nemusí být. Mně třeba sestra řekla, že nejsem zamilovaná do toho kolegy, ale jen mě okouzlily jeho romantické gesta. Že ho vlastně vůbec neznám. A má asi pravdu. Možná kdybych ho poznala líp, zjistila bych, že mi na něm vlastně nic zvláštního nepřijde.
Ale znáte to, rádi si vzpomínáme na ty hezké věci. Takže když mi je ouvej, vybavím si ho a… hned mi je zase smutno. Protože, jak se říká, minulost se nám zdá růžovější, než jaká ve skutečnosti byla. A tak se snažíme ty chyby z minulosti napravit, abychom se zase cítili šťastní.
Jak se s tím vyrovnat?
Takže co s tím, když nás trápí otázka „Co by bylo, kdyby…?“? Jak se zbavit lítosti?
- Berte to jako lekci. Nikdo není dokonalý a nikdo nedělá věci hned napoprvé správně. Takže teď, když už víte, kde jste udělali chybu, dejte si pozor, ať se to neopakuje.
- Přijměte fakt, že „Co kdyby…?“ je jen fantazie. Sepište si pro a proti, kdyby to s tím člověkem vyšlo. Uvidíte, jestli je to reálné, nebo ne.
- Zbavte se věcí, které vám ho/ji připomínají. Přestaňte ho/ji sledovat na sociálních sítích.
- Zaměstnejte se. Vzpomeňte si na všechno, co jste chtěli dělat, co jste se chtěli naučit. Pracujte na sobě a čekejte na toho pravého.
- A pokud si vážně myslíte, že ten člověk je láska vašeho života, běžte za ním a řekněte mu to! Jak už jsme si řekli, víc litujeme věcí, které jsme neudělali. Tak do toho! I když to nedopadne tak, jak si přejete, aspoň mu uděláte radost a zbavíte se toho trápení. Tak na co čekáte? Jděte!