Máte někdy pocit, že nerozumíte sami sobě? Nebo někomu blízkému? Že se chování vymyká běžným vzorcům a těžko se v něm orientuje? Všichni jsme složití a jedineční, ale někdy se zdá, že je to složitost navíc, která nám ztrpčuje život. Pojďme se podívat na to, jak se na tyto obtíže dívá moderní psychologie a jak se mění pohled na poruchy osobnosti.
Změny v klasifikaci poruch osobnosti v ICD-11: Od typů k dimenzím
Dlouhá léta se psychologové a psychiatři opírali o klasifikaci poruch osobnosti, která je dělila do jasně ohraničených „škatulek“. Měli jsme tu hraniční, narcistickou, obsedantně-kompulzivní a další typy. Jenže praxe ukázala, že realita je mnohem barevnější. Málokdo se totiž „vejde“ do jedné jediné škatulky, a navíc se závažnost projevů může u každého jedince lišit. A tak přišla změna.
Proč ten posun?
Představte si, že máte zahradu plnou květin. Můžete je rozdělit do skupin podle druhu – růže, tulipány, narcisy. Ale co ty, které se podobají více druhům najednou? Nebo ty, které jsou trochu „divoké“ a nevypadají jako ty z učebnice? S poruchami osobnosti je to podobné. Staré členění bylo rigidní a neumožňovalo zachytit nuance a komplexitu lidského prožívání. Nová klasifikace v ICD-11 proto přichází s dimenzionálním přístupem.
Co to znamená „dimenzionální“?
Místo škatulek si teď představte škály. Na jedné straně škály je „normální“ prožívání a chování, na druhém konci extrémní projevy. U každého člověka se pak zjišťuje, jak moc se jeho prožívání a chování odchyluje od normy v různých oblastech – například v oblasti sebeúcty, stability emocí, schopnosti navazovat vztahy a podobně. Díky tomu získáme mnohem detailnější a přesnější obraz o tom, co daného člověka trápí a co potřebuje.
Jak to funguje v praxi?
Místo toho, abychom řekli: „Má hraniční poruchu osobnosti,“ řekneme: „Má výrazné potíže s emoční regulací, s udržením stabilních vztahů a má zkreslené vnímání sebe sama.“ To nám dává mnohem lepší vodítko pro terapii a umožňuje lépe zacílit intervence. Navíc to snižuje stigmatizaci. Označení „porucha osobnosti“ může znít děsivě a vytvářet předsudky. Popis konkrétních obtíží je mnohem srozumitelnější a méně odsuzující.
Co to přináší?
Tento posun v klasifikaci je obrovský krok kupředu. Umožňuje nám lépe rozumět lidem, kteří prožívají složité psychické obtíže. Dává nám možnost nabídnout jim účinnější pomoc a zbavit je nálepky, která jim brání v plnohodnotném životě. A v konečném důsledku nám to všem pomáhá lépe se orientovat ve světě lidského prožívání a chování, který je tak fascinující a zároveň tak komplikovaný.