Drapetománie byla psychiatrická diagnóza, kterou v roce 1851 navrhl lékař Samuel A. Cartwright z Louisianské lékařské asociace, aby vysvětlil tendenci černých otroků utíkat ze zajetí. Drapetomanie jako taková je příkladem vědeckého rasismu. Termín pochází z řeckého δραπετης (drapetes, „uprchlý [otrok]“) + μανια (mania, „šílenství, běsnění“).
Tato diagnóza se objevila v článku publikovaném v časopise New Orleans Medical and Surgical Journal, kde doktor Cartwright tvrdil, že tendence otroků utíkat před svými vězniteli je ve skutečnosti léčitelná zdravotní porucha. Domníval se, že „správnými lékařskými radami, které je třeba důsledně dodržovat, lze této nepříjemné praxi útěků mnoha černochů téměř zcela zabránit“.
Pokud se bílý člověk pokouší odporovat vůli Božství tím, že se snaží z černocha udělat něco jiného než „poddajného klekáníka“ (kterým by podle Všemohoucího měl být), snaží se ho pozvednout na úroveň sebe sama nebo se mu postavit na roveň; nebo pokud zneužije moci, kterou mu Bůh nad jeho bližním dal, tím, že k němu bude krutý nebo ho bude trestat ve zlosti, nebo ho nebude chránit před bezohledným zneužíváním ze strany svých spoluslužebníků a všech ostatních, nebo mu bude odpírat obvyklé pohodlí a životní potřeby, černoch uteče; ale pokud ho udržuje v pozici, kterou, jak se dozvídáme z Písma, měl zaujímat, tj. v pozici podřízenosti, a pokud je jeho pán nebo dozorce vůči němu laskavý a milostivý, bez povýšenosti, a zároveň slouží jeho tělesným potřebám a chrání ho před zneužíváním, černoch je zakletý a nemůže utéct.
– Nemoci a zvláštnosti černošské rasy
V případě otroků „nevrlých a nespokojených bez příčiny“ – což bylo varovné znamení hrozícího útěku – navrhoval Cartwright „vymrskat z nich ďábla“ jako „preventivní opatření“.
Cartwright také popsal další poruchu, Dysaethesia Aethiopica, „kterou dozorci nazývají ‚darebáctvím'“ a která „je mnohem častější mezi svobodnými černochy žijícími ve skupinách než mezi otroky na našich plantážích a napadá pouze ty otroky, kteří žijí jako svobodní černoši, pokud jde o stravu, nápoje, cvičení atd.“- podle Cartwrighta „jsou jí více či méně postiženi téměř všichni [svobodní černoši], kteří nemají nějakou bílou osobu, která by je usměrňovala a starala se o ně“. Popsané příznaky byly různé a zjevně nesouvisející, včetně „lézí na těle, které může lékařský pozorovatel zjistit a které jsou vždy přítomny a postačují k vysvětlení příznaků“:
Z neopatrných pohybů osob postižených touto nemocí vyplývá, že jsou schopni napáchat mnoho škod, které se zdají být úmyslné, ale většinou jsou způsobeny hloupostí mysli a necitlivostí nervů, které nemoc vyvolává. Tak rozbíjejí, plýtvají a ničí vše, s čím manipulují […] nedbajíce na vlastnická práva, okrádají ostatní, aby nahradili to, co zničili. V noci bloudí a přes den se udržují v polospánku. Znevažují svou práci […] jakoby z čiré zlomyslnosti. Bez příčiny a motivu vyvolávají roztržky se svými dozorci a spoluslužebníky a zdá se, že jsou necitliví vůči bolesti, když jsou vystaveni trestu […] nemoc radikálně se projevující tělesnými změnami a mající své zvláštní a dobře patrné příznaky a léčebné indikace. Tato nemoc je přirozeným potomkem černošské svobody – svobody zahálčivě se válet ve špíně a dopřávat si nevhodného jídla a pití.
– Nemoci a zvláštnosti černošské rasy