Nucená sebevražda je způsob popravy, kdy je oběti dána možnost volby spáchat sebevraždu nebo čelit alternativě, kterou vnímá jako horší, jako je mučení, uvěznění, mučení nebo zabití přátel nebo rodinných příslušníků nebo ztráta cti, postavení nebo prostředků.
Nucená sebevražda byla běžným prostředkem popravy ve starověkém Řecku a Římě. Na znamení úcty byla obecně vyhrazena pro aristokraty odsouzené k smrti; oběti buď pily bolehlav, nebo padaly na meče. Pravděpodobně nejznámější nucená sebevražda je ta filozofa Sokrata, který pil bolehlav poté, co byl shledán vinným z korupce mládeže [Athén]. Seneca mladší se také zabil na žádost římského císaře Nera, který byl také nucen sebevraždu provést později.
Ekonomické motivy podporovaly některé sebevraždy ve starověkém Římě. Osoba, která byla odsouzena k smrti, by propadla majetek ve prospěch vlády. Lidé by se mohli tomuto ustanovení vyhnout a nechat majetek přejít na své dědice tím, že by před zatčením spáchali sebevraždu.
K nuceným sebevraždám došlo ve starověké Číně, kde generálové, kteří byli zodpovědní za velké debakly, které vážně přinesly pád v průběhu dějin státu, byli hnáni k odpovědnosti a dostali rozkaz spáchat sebevraždu.
Dalším slavným příkladem je nucená sebevražda Erwina Rommela, polního maršála německé armády za druhé světové války. Poté, co Rommel ztratil víru ve schopnost Německa vyhrát válku a dostal se do podezření, že se podílel na spiknutí s cílem zabít Adolfa Hitlera z 20. července 1944, byl nucen spáchat sebevraždu. Vzhledem k Rommelově popularitě u německého lidu mu Hitler dal možnost spáchat sebevraždu kyanidem nebo čelit zneuctění a odplatě vůči jeho rodině a personálu. Vzhledem k tomu, že již byl vynesen rozsudek o vině, možnost čelit soudu byla beznadějná, a proto, aby zachránil svou rodinu a svou čest, byl nucen vzít si kyanid.