Porovnávání se vzorkem je forma podmíněné diskriminace. V této formě postupu podmíněné diskriminace pouze jeden ze dvou nebo více podnětů prezentovaných na jiných srovnávacích klíčích ze vzorku sdílí určitou vlastnost (např. tvar). Reakce na podobný podnět jsou zesíleny. V podivném dorovnávání, formě dorovnávání se vzorkem, jsou zesíleny reakce na srovnávací podnět, který se neshoduje se vzorkem.
Krátkodobá paměť pro naučené asociace byla studována pomocí Match-to-Sample Task (a související Delayed Match-to-Sample Task, a Non-match to sample task). Obecné verze úlohy žádají účastníka, aby nejprve zakódoval podnět (často světlo určité barvy, nebo vizuální vzor), a později provedl vynucenou volbu mezi možnostmi, kde jeden odpovídá tomuto podnětu. Podnět, který je zakódován, je běžně označován jako vzorový podnět, zatímco podněty, ze kterých musí účastník vybrat, jsou označovány jako srovnávací podněty Správné možnosti odezvy typicky, ale ne vždy, odpovídají přímo určitým způsobem podnětu (tj. jeho barva je stejná).
Snímek obrazovky počítačové úlohy Porovnání vzorků PEBL. Účastník původně viděl jeden ze dvou obrazců a po prodlevě byl požádán, aby vybral, který z nich byl původně zobrazen.
Shoda se vzorkem Úkoly byly vyvinuty v době Behaviorismu a byly popsány mimo jiné B.F. Skinnerem Ve své rané podobě A holub by byl předložen se vzorkem barevného světelného stimulu. Ten by pak pokračoval klováním vzorku a pak by byl předložen se dvěma srovnávacími stimuly. Jeden srovnávací stimul odpovídá vzorku (buď proto, že má stejnou barvu, nebo proto, že se zvíře naučilo asociaci, jako jsou zelené znamená vlevo) a druhý neodpovídá. Pokud si vybere (klove) odpovídající srovnání, pak je odměněn.
Složitější verze úlohy se od 80. let 20. století stala základem pro kognitivní testovací baterie zaměřené na člověka Tato verze úlohy zahrnuje maticový vzor 4X4, který je vyplněn žlutými a červenými čtverci. Účastníkům je přiděleno určité množství času ke studiu prvního vzoru, který se objeví na obrazovce. Poté, co první vzor zmizí, je nahrazen dvojicí matic. Jedna z nich je stejná jako dříve zobrazený stimul a jedna se liší o jednu nebo více buněk matice. Účastník pak uvede, která z těchto dvou byla prezentovaným stimulem. Jedna zkouška těchto úloh trvá přibližně 5-10 sekund.
Silnou stránkou této studie je, že účastníci mají omezený čas na přemýšlení, takže pokud jsou více uvědomělí/ostražití, měli by dostat vyšší skóre. Byla také vyslovena hypotéza, že je ovlivněna ostražitostí, ale odolná vůči praxi. Slabinou této studie je, že účastníci mají různé časy, kdy jsou během dne ostražití (staří lidé vs. mladí lidé).
Úkoly porovnání vzorků a nedostatek spánku
Ukázalo se, že úloha „match-to-sample“ je účinným nástrojem k pochopení dopadu nedostatku spánku na krátkodobou paměť.Jedna výzkumná studie porovnávala výkon na tradiční sekvenční testovací baterii s výkonem na syntetické pracovní úloze vyžadující, aby subjekty pracovaly souběžně na několika úkolech a testovaly subjekty každé tři hodiny během 64 hodin nedostatku spánku. Podobně jiná studie použila funkční magnetickou rezonanci neuronových sítí, které jsou základem fáze kódování, údržby a načítání v úloze. Tento test byl použit ke zjištění redukce výrazů vzorců s nedostatkem spánku u každého subjektu a toho, jak souvisí se změnou výkonu na úloze „delayed-match-to-sample“. Rozšířil také prefrontální oblasti týkající se pracovní paměti a odhalil podstatné individuální rozdíly ve výkonu. Test také reprodukoval zjištění jiných studií pracovní paměti, které demonstrovaly interakce mezi PFC a ostatními částmi mozku.
Zpožděné porovnávání úloh se vzorky a pracovní paměť
Zpožděné úlohy typu match-to-sample (DMTS) jsou velmi podobné úlohám typu match-to-sample s tím rozdílem, že před zvolením správné odpovědi dochází ke krátké prodlevě. Tato prodleva se může lišit délkou, aby bylo možné určit, jak dlouho může subjekt uchovávat informace ve své paměti. Pokud subjekt odpoví správně přes padesát procent času, ukazuje to, že subjekt držel tuto informaci (vzorek stimulu – viz výše) v paměti. Množství informací, které si subjekty mohou uchovat, se liší podle druhů. Například Grantova studie z roku 1975 zjistila, že schopnost holubů správně vybírat srovnávací stimuly (viz výše) klesala s rostoucím prodlevou mezi prezentacemi stimulů. V průměru desetisekundová prodleva vedla ke správné volbě odpovědi kolem šedesáti šesti procent. U mnohem vyvinutějšího druhu, kapucínských opic, D’Amato zjistil (v roce 1973), že opice jsou schopny vybírat správné stimuly s šedesáti šesti procentní mírou, ale s mnohem delší prodlevou.