Psychochirurgie je termín pro operace mozku zahrnující procedury, které modulují výkon mozku, a tím ovlivňují změny v poznávání, se záměrem léčit nebo zmírnit závažné duševní onemocnění. Původně se myslelo, že přerušením nervů, které dávají sílu myšlenkám, dosáhnete žádoucího výsledku ztráty vlivu a emočního zploštění, které by snížilo kreativitu a představivost; představa je taková, že to jsou lidské charakteristiky, které jsou narušeny. Historicky, postup obvykle považovaný za psychochirurgii, prefrontální leukotomie je dnes téměř všeobecně odmítána jako nevhodná, částečně kvůli vzniku méně invazivních nebo méně závadných metod léčby, jako jsou psychiatrické léky a modifikovaná elektrokonvulzivní terapie. V moderní neurochirurgii však jako nové nástroje pro psychochirurgii vznikly více minimálně invazivní techniky jako ozařování gama nožem a především hluboká mozková stimulace.
Seznam psychochirurgických zákroků
Existují důkazy, že trepanning (nebo trephining) – praktika vrtání otvorů do lebky z pseudomedicínských důvodů – byla široce rozšířená, i když zřídka používaná již od roku 5000 př. n. l. To mohlo být provedeno ve snaze umožnit rozšíření mozku v případě zvýšeného tlaku mozkové tekutiny, například po poranění hlavy. (Několik zdokumentovaných případů zhojených ran naznačuje, že taková hrubá chirurgie mohla být tehdy přežita.) Nicméně psychochirurgie, jak je chápána dnes, nebyla běžně praktikována až do počátku 20. století.
První systematické pokusy o lidskou psychochirurgii se objevily v roce 1935, kdy se neurochirurg Egas Moniz spojil s chirurgem Almeidou Limou na univerzitě v Lisabonu, aby provedli sérii prefrontálních lobotomií – proceduru přerušující spojení mezi prefrontální kůrou a zbytkem mozku.
Moniz a Lima si nárokovali slušné výsledky, zejména v léčbě deprese, i když asi 6% pacientů operaci nepřežilo a často docházelo k výrazným a nežádoucím změnám v osobnosti a sociálním fungování pacientů. I přes rizika byl tento proces přijat s určitým nadšením, zejména v USA, jako léčba dříve nevyléčitelných duševních stavů. Moniz obdržel v roce 1949 Nobelovu cenu.
Počáteční kritéria pro léčbu byla dosti příkrá – k léčbě bylo předloženo jen několik málo podmínek „mučivé sebeúčasti“. Hlavními příznaky léčby byly těžké chronické úzkosti, deprese s rizikem sebevraždy a invalidizující obsedantně-kompulzivní porucha. Původní lobotomie byla primitivní operací a praxe se brzy vyvinula v přesnější stereotaktický postup, kdy byly do mozku umístěny jen velmi malé léze.
Psychochirurgie byla popularizována ve Spojených státech, když Walter Freeman vynalezl „lobotomii cepínem“, zákrok, který doslova používal cepín a gumovou palici místo standardního chirurgického vybavení k provedení transorbitální lobotomie. Bez viditelných jizev, byla lobotomie cepínem ohlašována jako velký pokrok v chirurgii, a nakonec byla provedena v lokální anestezii provedenou elektrošokem podaným pacientovi chvíli před zákrokem.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text]
Při zákroku, který je dnes všeobecně považován za vysoce invazivní, Freeman zatloukal sekáček na led do lebky těsně nad slzným kanálkem a kroutil s ním. Od roku 1936 do 50. let prosazoval lobotomie po celých Spojených státech. Freemanův zápal byl takový, že začal cestovat po celé zemi ve své osobní dodávce, kterou nazval svým „lobotomobilem“ a demonstroval postup v mnoha lékařských centrech.[1] Údajně dokonce provedl několik lobotomií v hotelových pokojích.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text]
Freemanova obhajoba vedla k velké popularitě lobotomie jako obecného léku na všechny vnímané nemoci, včetně nesprávného chování u dětí. Nakonec byla provedena lobotomie u 40 000 až 50 000 pacientů. Následná studie u téměř 10 000 pacientů tvrdila, že 41% bylo „vyléčeno“ nebo „výrazně zlepšeno“, 28% bylo „minimálně zlepšeno“, 25% nevykazovalo „žádnou změnu“, 4% zemřela, zatímco pouze 2% byla zhoršena (Zub, et al. 1961).
Čelní lalok mozku řídí řadu pokročilých kognitivních funkcí, stejně jako motorickou kontrolu. Motorická kontrola je umístěna v zadní části čelního laloku a obvykle není ovlivněna psychochirurgií. Přední nebo prefrontální oblast je zapojena do kontroly impulsů, úsudku s každodenním životem a situacemi, jazyka, paměti, motorických funkcí, řešení problémů, sexuálního chování, socializace a spontánnosti. Čelní laloky pomáhají při plánování, koordinaci, kontrole a provádění chování.
Účinnost psychochirurgie tedy často souvisela se změnami osobnosti a sníženou spontánností (to zahrnovalo ztišení osoby a snížení její touhy být sexuálně aktivní). Předpokládá se, že určité procesy související se schizofrenií se vyskytují také ve frontálním laloku a mohou vysvětlovat určitý úspěch. Nicméně určité typy nevhodného chování se zvyšovaly v důsledku snížené kontroly impulzů (v některých ohledech se stávaly dětštějšími). Dále to snižovalo jejich schopnost fungovat jako člen komunity tím, že snižovalo jejich schopnosti řešit problémy a plánovat a činilo je méně flexibilními a adaptivními. Obvykle to nemělo žádný vliv na IQ s výjimkou s ohledem na řešení problémů.
Lobotomie se postupně stala nemoderní s rozvojem antipsychotických léků a provádí se jen zřídka. Éra lobotomie je dnes obecně považována za barbarskou epizodu v psychiatrické historii. Mezi lékařskou profesí existovaly silné rozdíly v účinnosti léčby a obavy jak z nevratné povahy operace, tak z jejího rozšíření na léčbu nevhodných případů (drogová nebo alkoholová závislost, sexuální poruchy atd.). Psychochirurgie byla nabízena jen v několika centrech a v 60. letech byl počet operací na ústupu. Výrazné zlepšení psychofarmakologie a behaviorální terapie poskytlo příležitost pro účinnější a méně invazivní léčbu.
Dnes může být psychochirurgie poslední možností pro nemocné s OCD a pro anorektické pacienty v Chile, Spojených státech, Švédsku a Mexiku. Účinnost není vysoká: jedna studie cingulotomie (která obvykle zahrnuje 2-3 cm lézi v cingulu poblíž corpus callosum) zjistila zlepšení u 5 z 18 pacientů (Baer et al., 1995).
Psychochirurgie je legálně praktikována v řízených a regulovaných amerických centrech nebo ve Finsku, Švédsku, Spojeném království, Španělsku, Indii, Belgii a Nizozemsku. Ve Francii bylo v letech 1980 až 1986 podle zprávy IGAS provedeno 32 psychochirurgických operací; asi 15 každý rok ve Spojeném království, 70 v Belgii a asi 15 pro Massachusettskou všeobecnou nemocnici v Bostonu.[2]
Někteří považují použití endoskopického sympatického bloku (forma endoskopické hrudní sympatektomie) u pacientů s úzkostnou poruchou za psychiatrickou léčbu, přestože se nejedná o operaci mozku. Obnovuje se také zájem o jeho použití k léčbě schizofrenie.[1]. ESB narušuje mozkovou regulaci mnoha orgánů normálně postižených emocemi, jako je srdce a krevní cévy. Rozsáhlá studie prokázala významné snížení „bdělosti“ a „strachu“ u pacientů se sociální fobií, jakož i zlepšení kvality jejich života [2]. ESB pro úzkost obhajují jako alternativu chirurgové na internetu [3][4], většina psychologů však preferuje léky a poradenství.
V roce 1977 americký Kongres vytvořil Národní výbor pro ochranu lidských subjektů biomedicínského a behaviorálního výzkumu, aby vyšetřil obvinění, že psychochirurgie, včetně lobotomických technik, byla používána ke kontrole menšin, omezování individuálních práv nebo že měla neetické následky. Dospěl k závěru, že obecně má psychochirurgie pozitivní účinky. Nicméně obavy z lobotomie neustále rostly a země jako Německo, Japonsko a několik amerických států ji zakázaly.[2]
V Austrálii provádí psychochirurgii vybraná skupina neurochirurgů. Ve Victorii musí každá jednotlivá operace získat souhlas revizní komise, než může pokračovat.
Sovětský svaz zakázal lobotomii v roce 1950.[3].