Racionální rekonstrukce je filozofická a lingvistická metoda, která systematicky převádí intuitivní znalost pravidel do logické formy. Jinými slovy, je to přístup k vědě a filozofii, který se pokouší správně vkládat významy do jazyka.
Typ formální analýzy zvané racionální rekonstrukce používá Jurgen Habermas k pojmenování úkolu, který považuje za vhodný pro filosofii. Tento způsob filosofické reflexe lze přirovnat k postupům tradičně přijatým ve filosofii a zabývá se tradičně kladenými otázkami. To znamená, že racionální rekonstrukce zahrnuje explicitní a teoretickou systematizaci univerzálních a nevyhnutelných podmínek pro možnost určitých typů jevů. Přesněji řečeno, lze říci, že racionální rekonstrukce je způsob vysvětlení hlubokých generativních struktur, které dávají vzniknout a umožňují vznik konkrétních performancí, chování a dalších symbolicky předem strukturovaných realit.
Jakmile se filosofie zřekne svého nároku být první vědou nebo encyklopedií, může si udržet své postavení ve vědeckém systému ani tím, že se asimiluje s konkrétními příkladnými vědami, ani výlučným distancováním se od vědy obecně. Filosofie se musí zaplést do omylného sebepochopení a procedurální racionality empirických věd; nesmí si činit nárok na privilegovaný přístup k pravdě, nebo k metodě, objektové říši, nebo dokonce jen na styl intuice, který je specificky její vlastní. Jen tak může filosofie přispět svým nejlepším způsobem k nevýlučné dělbě práce, totiž k její vytrvalé houževnatosti při kladení univerzalistických otázek a k její proceduře racionální rekonstrukce intuitivního pre-teoretického poznání kompetentně mluvících, jednajících a soudících předmětů. … Toto věno doporučuje filosofii jako nepostradatelného partnera ve spolupráci těch, kteří se zabývají [pokrokem rozumu, poznání a pravdy].Habermas, 1992
Racionální rekonstrukce se omezuje na analýzu symbolicky předstrukturovaných realit, protože je to postup, který je úzce svázán s interpretací reality na rozdíl od jejího popisu. Zatímco tedy přírodní vědy generují teoretické poznatky o obecných strukturách pozorovatelné reality, racionální rekonstrukce (někdy nazývané rekonstrukční vědy) generují teoretické poznatky o hlubokých strukturách reality přístupné pouze prostřednictvím interpretace. Některé otázky nelze řešit procesem racionální rekonstrukce, ale extrémně široká škála otázek ano. Je těžké poukázat na jev, který není nějakým způsobem symbolicky předstrukturovaný, který pro někoho nemá nějaký význam.
Zatímco význam jakéhokoli jevu musí být nějakým způsobem generován a výklad symbolů je závislý na inteligenci, propůjčení významu není svévolné. Racionální rekonstrukce se pokouší objasnit základní procesy, které generují konkrétní významy. Zabývá se hlubokými strukturami inteligence, které generují znalosti, úsudky a jednání subjektů, jakož i význam, význam a platnost objektů. Z tohoto důvodu lze za představitele tohoto postupu racionální rekonstrukce považovat ty vědy, které systematicky vysvětlují intuitivní znalosti kompetentních subjektů rekonstrukcí pre-teoretického know-how určitých lidských schopností.
Habermas v tomto duchu naznačuje, že „můžeme rozlišovat mezi know-how, schopností kompetentního subjektu, který rozumí tomu, jak něco vyrobit nebo dosáhnout, a know-that, explicitní znalostí toho, jak je toho schopen“ (1998a). To by mělo být chápáno v kontextu racionální rekonstrukce jako dvě úrovně vysvětlení významu, dva způsoby pochopení symbolicky předem strukturované reality. Rozdíl mezi těmito dvěma úrovněmi je v Habermasových pojmech v obsahu a intuitivně mistrovském vědomí pravidel, které to umožňuje, nebo v jiných pojmech v povrchových strukturách a hlubokých strukturách. Stojí za to dlouze citovat Habermase, abychom si to ujasnili. Zde rozebírá tyto dvě úrovně analýzy aplikované na výklad textu:
„…chápání obsahu sleduje souvislosti, které spojují povrchové struktury nesrozumitelného [symbolického] útvaru s povrchovými strukturami jiných, známých útvarů. Jazykové výrazy lze tedy vysvětlit pomocí parafráze ve stejném jazyce [atd.]…. Nemůže-li takto dosáhnout svého cíle, může se stát, že tlumočník bude muset změnit svůj postoj. Poté vymění postoj chápání obsahu (směřujícího k povrchovým strukturám)…za postoj, ve kterém se soustředí na generativní struktury samotných výrazů. Tlumočník se pak pokusí vysvětlit význam symbolického útvaru pomocí pravidel, podle kterých ho musel autor vytvořit….Postoj se změní, jakmile se tlumočník pokusí nejen aplikovat intuitivní znalost mluvčích, ale rekonstruovat ji. Pak se odvrátí od povrchové struktury symbolického útvaru….Pokusí se místo toho nahlédnout do symbolického útvaru – pronikajícího povrchem, jak byl – aby objevil pravidla, podle kterých byl tento symbolický útvar vytvořen….Objektem porozumění již není obsah…ale intuitivní vědomí pravidel. (Habermas, 1998a).“
Dále, po tomto rozlišení mezi povrchovými a hlubokými strukturami, Habermas pohlíží na úkol rekonstrukčních věd jako na pohyb dvěma směry, horizontálním a vertikálním. „Horizontální“ směr se snaží rekonstruovat základní a důležité schopnosti, zatímco „vertikální“ směr se snaží rekonstruovat (genetickou) logiku rozvoje těchto schopností. Existují tedy povrchové struktury a hluboké struktury související se schopnostmi a dílčími schopnostmi, které jsou rozebírány a rekonstruovány zapojením dvou odlišných způsobů chápání symbolicky předstrukturovaných skutečností.
To by mělo objasnit, čeho se racionální rekonstrukce snaží dosáhnout. Dále je třeba říci, že výsledky systematizovaných rekonstrukcí tvrdí, že vysvětlují „univerzální schopnosti, a nikoli pouze konkrétní schopnosti jednotlivých skupin“ (Habermas, 1998a). Teoretická tvrzení takových racionálních rekonstrukcí mají status obecných teorií lidské schopnosti a chování. „Když předteoretické poznání, které má být rekonstruováno, vyjadřuje univerzální schopnost, obecnou kognitivní, jazykovou nebo interaktivní schopnost (nebo dílčí schopnost), pak to, co začíná jako výklad významu, směřuje k rekonstrukci druhových schopností“ (Habermas, 1998a).
Tyto druhy racionálních rekonstrukcí se výrazně liší od čistě filozofických, ale srovnatelných řešení a metod nabízených jako definitivní odpovědi na podobné otázky v minulosti. Kantova transcendentální analýza se snažila odvodit kategorický rámec, který strukturoval a určoval zkušenost. Hegelova dialektika se snažila systematizovat proces poznání, vybavit každou etapu vhledu jako definovaný moment, který měl být zahrnut do vývoje Absolutního poznání. Tyto velké systémy byly koncipovány jako a priori, neodvratně generující veškerou zkušenost a poznání, a byly chápány jako věcné, jako pravda. Habermas vidí racionální rekonstrukci jako podobný, ale méně grandiózní podnik:
„Cenově značené transcendentální a dialektické způsoby ospravedlňování se ještě mohou hodit. Dá se však očekávat, že přinesou jen rekonstruktivní hypotézy pro použití v empirickém prostředí….[Racionální rekonstrukce jsou] v orientaci omylné, odmítají pochybnou víru ve schopnost filosofie dělat věci samostatně a místo toho doufají, že úspěch, který tak dlouho unikal, by mohl vzejít z příznivého porovnání různých teoretických fragmentů (Habermas, 1990a).“
„….[V racionální rekonstrukci] se stírá rozdíl mezi čerpáním a priori znalostí a čerpáním a posteriori znalostí. Na jedné straně je vědomí pravidel [tj. intuitivní know-how] kompetentních subjektů pro ně a priori znalostí; na druhé straně rekonstrukce tohoto vyžaduje šetření prováděná empirickými [metodami] (Habermas, 1998a).“
Habermas v tomto ohledu vidí ty teoretiky, jejichž projekty představovaly směs filozofie a vědeckých metod, jako důležité příklady. Freuda, Durkhiema, Meada, Webera, Piageta, Chomského a Kohlberga identifikuje jako ty, kteří „vložili ryze filozofickou myšlenku jako rozbušku do konkrétního kontextu výzkumu…[iniciující] paradigmata, v nichž je filozofická myšlenka přítomna v zárodku, zatímco jsou zároveň kladeny empirické, a přitom univerzální otázky“ (1990b). Tito teoretikové aproximovali ideální dělbu práce mezi filozofií a vědou, kterou Habermas chápe jako klíčovou pro pokrok, jehož má být dosaženo napříč obory; zejména lidské vědy představují živnou půdu pro takovou spolupráci.