Podle jedné z definic je sektářství bigotnost, diskriminace nebo nenávist vyplývající z přikládání důležitosti vnímaným rozdílům mezi jednotlivými skupinami, například mezi různými náboženskými vyznáními nebo frakcemi politického hnutí.
Ideologické základy postojů a chování označovaných za sektářské jsou mimořádně rozmanité. Členové náboženské nebo politické skupiny mohou věřit, že jejich vlastní spása nebo úspěch jejich konkrétních cílů vyžaduje agresivní hledání konvertitů z jiných skupin; stoupenci dané frakce mohou věřit, že pro dosažení jejich vlastního politického nebo náboženského projektu je třeba vyčistit jejich vnitřní oponenty.
Někdy skupina, která je pod ekonomickým nebo politickým tlakem, zabíjí nebo napadá členy jiné skupiny, kterou považuje za zodpovědnou za svůj úpadek. Může také přísněji definovat definici „ortodoxní“ víry v rámci své konkrétní skupiny nebo organizace a vyloučit nebo exkomunikovat ty, kteří tuto nově vyjasněnou definici politické nebo náboženské „ortodoxie“ nepodporují. V jiných případech se odpůrci této ortodoxie oddělí od ortodoxní organizace a prohlásí se za vyznavače reformovaného systému víry nebo za nositele vnímané dřívější ortodoxie. Jindy může být sektářství výrazem nacionalistických nebo kulturních ambicí skupiny nebo může být využíváno demagogy.
Výraz „sektářský konflikt“ obvykle označuje násilné konflikty na náboženském nebo politickém základě, jako jsou konflikty mezi katolíky a protestanty v Severním Irsku (politická a třídní rozdělení mohou hrát také významnou roli; pravděpodobně více). Může se také vztahovat k obecným filozofickým a politickým neshodám mezi různými myšlenkovými směry, například mezi šíitskými a sunnitskými muslimy. Nesektáři zastávají názor, že svobodné sdružování a tolerance různých přesvědčení jsou základem úspěšné mírové interakce mezi lidmi. Jsou zastánci politického a náboženského pluralismu.
Od 14. století probíhají v Irsku různě intenzivní sektářské konflikty. Toto náboženské sektářství je do jisté míry spojeno s nacionalismem. Zvláště intenzivní je od 17. století v Severním Irsku. Napětí se objevuje i v jiných regionech světa, například ve Skotsku (někteří fanoušci fotbalových klubů, jako jsou Celtic a Rangers, se oddávají sektářskému skandování) (viz: Sektářství v Glasgow), Liverpoolu, Birminghamu a jinde.
V minulosti některé katolické země pronásledovaly protestanty jako kacíře. Například významná část protestantské populace ve Francii (hugenoti) byla v 80. letech 16. století po zrušení ediktu nantského vyhnána z království. Ve Španělsku se inkvizice snažila vymýtit nejen protestantismus, ale také kryptožidy a kryptomuslimy (moriscos); jinde měla papežská inkvizice podobné cíle.
Ve většině míst, kde je protestantismus většinovým nebo „oficiálním“ náboženstvím, se vyskytly příklady pronásledování katolíků.V zemích, kde byla reformace úspěšná, to často spočívalo v tom, že katolíci si zachovávali věrnost „cizí“ moci (papežství), což způsobilo, že na ně bylo pohlíženo s podezřením. Někdy se tato nedůvěra projevovala tím, že katolíci byli vystaveni omezením a diskriminaci, což samo o sobě vedlo k dalším konfliktům. Například před katolickou emancipací v roce 1829 nesměli katolíci v Irsku volit, stát se poslanci nebo kupovat půdu.
Občanské války na Balkáně, které následovaly po rozpadu Jugoslávie v 90. letech, byly silně sektářsky zabarvené. Chorvaté a Slovinci jsou tradičně katolíci, Srbové a Makedonci východní pravoslavní a Bosňáci a většina Albánců muslimové. Náboženská příslušnost sloužila v tomto konfliktu jako ukazatel skupinové identity, přestože po desetiletích komunismu byla míra náboženské praxe a víry v těchto různých skupinách relativně nízká.
Sektářství v Austrálii je historickým dědictvím 18., 19. a 20. století mezi katolíky převážně irského původu a protestanty převážně britského původu.
Pákistán, jedna z největších muslimských zemí na světě, je svědkem vážného sektářského násilí mezi šíity a sunnity. Téměř 70 % pákistánské muslimské populace tvoří sunnité a dalších 30 % šíité. Tato šíitská menšina však tvoří druhou největší šíitskou populaci ze všech zemí, větší než šíitská většina v Iráku.
Odhaduje se, že v posledních dvou desetiletích zahynulo v Pákistánu v sektářských bojích až 4 000 lidí, z toho 300 v roce 2006. Mezi viníky zabíjení patří Al-Káida, která spolupracuje „s místními sektářskými skupinami“ na zabíjení těch, které považuje za šíitské odpadlíky, a „zahraniční mocnosti … snažící se zasít nesvár“.
Iráčtí šíité byli za vlády Saddáma Husajna (1979-2003) pronásledováni a některé složky iráckého povstání se při sektářských útocích zaměřují právě na šíity. Sunnité si zase stěžují na diskriminaci a porušování lidských práv ze strany většinově šíitské irácké vlády, což podporuje i skutečnost, že 15. listopadu 2005 bylo údajně zjištěno mučení sunnitských vězňů v areálu využívaném vládními silami. Toto sektářství podnítilo obrovskou míru emigrace a vnitřního vysídlování.
Někteří lidé se zasazují o vytvoření nezávislého státu pro irácké šíity. Jeden z možných scénářů počítá s rozdělením Iráku na tři části: Kurdistán na severu, Irák ve středu a Basra na jihu. Vychází se z toho, že pokud se jednotlivé komunity budou zabývat budováním státu, nebudou na sebe vzájemně útočit, jako by tomu bylo v rámci jedné země, kde by komunity mohly usilovat o politickou nadvládu na úkor ostatních komunit, místo aby spolupracovaly. Britská Indie se v roce 1947 rozdělila na Indii s dominancí hinduistů a Pákistán s dominancí muslimů. Malajsie se po dvouletém procesu rozdělila v roce 1965 na Malajsii s převahou Malajců a Singapur s převahou Číňanů.
Náboženské rozdělení Libanonu je velmi komplikované, libanonská společnost se skládá z mnoha náboženských skupin. Sektářství v Libanonu bylo způsobeno politickým rozdělením moci [cit. podle:] Národní pakt z roku 1943 dal maronitským křesťanům, kteří tehdy tvořili většinu, větší moc než ostatním skupinám. Ačkoli dohoda z Taifu (1989) ukončila libanonskou občanskou válku (1975-1990), moc zůstává rozdělena mezi různé skupiny.
Politický systém nedává prostor pro mezisektářské sňatky a nedává prostor pro občanské sňatky bez náboženského vyznání.
V politické sféře označit nějakou skupinu za „sektářskou“ (nebo za praktikující „sektářství“) znamená obvinit ji z upřednostňování rozdílů a soupeření s politicky blízkými skupinami. Příkladem může být komunistická skupina, která je obviňována z toho, že věnuje nadměrné množství času a energie odsuzování jiných komunistických skupin spíše než svých společných nepřátel. Na Novém Zélandu se však rozmnožily separatistické fundamentalistické protestantské politické strany (které se pravidelně vzájemně denuncují[cit. dle potřeby])- jak je patrné ze záznamů o United Future New Zealand a Future New Zealand. Libertariánství je podobně náchylné k vlastním štěpným tendencím. Bostonská Tea Party se odštěpila od Libertariánské strany kvůli tomu, že ta první byla zcela proti veškeré vládě. Také geolibertariáni jsou často v nemilosti ostatních libertariánů.