Aféra Sokal byl podvod fyzika Alana Sokala, který se dopustil na redaktorech a čtenářích postmoderního kulturního časopisu Social Text (vydávaného Dukeovou univerzitou). V roce 1996 předložil Sokal, profesor fyziky na Newyorské univerzitě, k publikaci v Social Text článek o nesmyslech maskovaný žargonem, jako pokus zjistit, zda by časopis v této oblasti, podle Sokalových slov: „publikoval článek liberálně osolený nesmysly, pokud by (a) zněl dobře a (b) lichotil ideologickým předsudkům redaktorů.“
Výsledná debata se zaměřila na relativní vědecké zásluhy či jejich absenci sociologických komentářů o fyzikálních vědách a postmodernou ovlivněných sociologických disciplínách obecně, jakož i na akademickou etiku, včetně toho, zda bylo vhodné, aby Sokal záměrně podvedl akademický časopis, a také zda Social Text přijal příslušná opatření při publikování příspěvku.
Dokument tvrdí, že kvantová gravitace má progresivní politické důsledky, a tvrdí, že New Age koncept „morfogenetického pole“ (nezaměňovat s vývojovou biologií používající stejný termín) by mohl být špičkovou teorií kvantové gravitace. Dochází k závěru, že vzhledem k tomu, že „fyzikální ‚realita‘ … je v podstatě sociální a lingvistický konstrukt“, musí být vyvinuta „osvobozenecká věda“ a „emancipační matematika“, která zavrhne „elitní kastovní kánon ‚vysoké vědy’“ pro „postmoderní vědu [která] poskytuje [poskytuje] mocnou intelektuální podporu progresivnímu politickému projektu“.
Poznámky pod čarou obsahují více nápadných vtipů, například ten, který komentuje:
Stejně jako se liberální feministky často spokojí s minimální agendou právní a sociální rovnosti žen a ‚pro-choice‘, tak se liberální (a dokonce i někteří socialističtí) matematici často spokojí s prací v hegemonickém Zermelo-Fraenkelově rámci (který, odrážející svůj liberální původ v devatenáctém století, již zahrnuje axiom rovnosti) doplněném pouze axiomem volby.
Sokal tvrdil, že takové koncepty jsou nehorázně absurdní, a tak dospěl k závěru, že časopis ignoroval intelektuální přísnost a „cítil se pohodlně, když publikoval článek o kvantové fyzice, aniž by se obtěžoval poradit se s někým, kdo je v této věci zběhlý“.
Na svou obranu redaktoři Social Text uvedli, že se domnívají, že článek „byl seriózním pokusem profesionálního vědce hledat nějaký druh potvrzení postmoderní filozofie pro vývoj ve svém oboru“ a že „jeho status parodie podstatně nemění náš zájem o samotný článek jako symptomatický dokument“. Obvinili Sokala z neetického chování a navrhli, že článek publikovali pouze tak, jak byl, protože Sokal odmítl provést změny, které navrhli, a protože byl relevantní pro zvláštní téma, které shodou okolností připravovali.
Sokal tvrdil, že o to právě jde – časopis články nepublikoval na základě toho, zda byly správné nebo dávaly smysl, ale jednoduše proto, kdo je psal a jak zněly.
Mým cílem není bránit vědu před barbarskými hordami zapálené kritiky (přežijeme v pohodě, díky), ale bránit levici před jejím módním segmentem… Vědu a techniku obklopují stovky důležitých politických a ekonomických otázek. Sociologie vědy ve své nejlepší podobě udělala mnoho pro objasnění těchto otázek. Ale lajdácká sociologie, stejně jako lajdácká věda, je k ničemu nebo dokonce kontraproduktivní.
Alan Sokal v rozhovoru pro National Public Radio s názvem „All Things Considered“ řekl, že byl podnícen k provedení svého „experimentu“ poté, co si přečetl knihu Higher Superstition: The Academic Left and Its Quarrels With Science (Vyšší pověra: Akademická levice a její spory s vědou).
V roce 1998 se Sokal s Jeanem Bricmontem spolupodílel na knize Fashionable Nonse: Postmodern Intellectuals‘ Abuse of Science (původně publikované ve francouzštině jako Impostures Intellectuelles a v angličtině mimo USA jako Intellectual Impostures). Kniha obsahuje dlouhý seznam výňatků z spisů známých intelektuálů obsahujících to, co Sokal a Bricmont charakterizují jako nehorázné zneužívání vědecké terminologie. Nakonec Sokal a Bricmont podávají kritické shrnutí postmodernismu a na závěr kritizují silný program sociálního konstruktivismu v sociologii vědeckého poznání.
Aféra se přelila z akademické sféry do mainstreamového tisku a komentátoři se rozcházejí v úrovni jejích důsledků. Antropolog Bruno Latour, jeden z těch, které Sokal ve své pozdější knize označil, popsal celou aféru jako „bouři v čajovém šálku“. Matematik Gabriel Stolzenberg však napsal řadu esejů s deklarovaným cílem vyvrátit tvrzení Sokala a jeho spojenců. Tvrdí, že Sokal a spol. nemají dostatečné pochopení pro filozofické postoje, které kritizují, a že tento nedostatek pochopení činí jejich kritiku bezvýznamnou. Sokal a Bricmont Stolzenbergovi odpověděli v časopise Social Studies of Science a poukázali na „tendenční zkreslování“ jejich práce a kritizovali Stolzenbergův komentář k silnému programu.
Spor měl také dopady na recenzi, alespoň pokud jde o Social Text. V době Sokalova podvodu nebyl Social Text recenzovaným časopisem; jeho redaktoři se domnívali, že otevřenější redakční politika podpoří originálnější, méně konvenční výzkum. Redaktoři Social Text tvrdí, že v této souvislosti byla Sokalova práce záměrným podvodem a zradou této důvěry. Dále poznamenávají, že vědecká recenze nemusí nutně odhalit podvod ani ve světle pozdějšího Schönova skandálu, Bogdanovovy aféry a dalších případů, kdy špatná věda dosáhla zveřejnění.