Somatické prožívání je forma terapie, která tvrdí, že zmírňuje příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSD) a dalších zdravotních problémů souvisejících s duševními a fyzickými traumaty tím, že se zaměřuje na vnímané tělesné pocity (nebo somatické prožitky) klienta. Vymyslel ji Američan Peter Levine a částečně ji popisuje ve své knize Waking the Tiger (Probuzení tygra) z roku 1997. Důkazy o účinnosti této terapie jsou většinou neoficiální.
Teorie předpokládá, že příznaky traumatu jsou důsledkem dysregulace autonomního nervového systému (ANS). Dále předpokládá, že ANS má vrozenou schopnost seberegulace, která je narušena traumatem, a že vrozená schopnost seberegulace může být obnovena postupy Somatického prožívání.
Zákrok, který se běžně provádí při osobním setkání podobném psychoterapii, spočívá v tom, že klient sleduje svůj vlastní prožitek pocitového vnímání, podobně jako se to dělá v Focusingu Eugena Gendlina. Praktiky Somatického prožívání jsou často také psychoterapeuti, Rolfers nebo BodyWorkers. Certifikovaní praktici musí absolvovat výcvikový kurz, který trvá tři roky. Zákrok považují jeho praktici za účinný pro šokové trauma (viz níže) v krátkodobém horizontu (typicky jedno až šest sezení). Je také považován za účinný pro vývojové trauma jako doplněk konvenčnější psychoterapie, která může trvat roky.
Somatické prožívání pokusů o podporu uvědomění si a uvolnění fyzického napětí, které zůstává v těle v důsledku traumatu. K tomu dochází, když jsou probuzeny reakce na přežití (které mohou mít podobu orientace, boje, útěku nebo „zmrazení“) ANS, ale nejsou po odeznění traumatické situace plně vybity.
Somatické prožívání je svými praktikujícími považováno za užitečné pro dvě široké kategorie traumat: „Šokové trauma“ a „Vývojové trauma“. Šokové trauma je volně definováno jako traumatická událost s jednou epizodou, jako je autonehoda, zemětřesení, incident na bojišti atd. Vývojové trauma se týká různých druhů psychického poškození, ke kterému dochází během vývoje dítěte, když dítě nemá dostatečnou pozornost ze strany primárních pečovatelů, nebo nedostatečně pečující vztah s rodičem. Nejvýraznější druh vývojového traumatu má za následek nejisté nebo neorganizované připoutání.