Většina z nás žije v rychlém životním tempu a ve společnosti, kde jsme od útlého věku vedeni k tomu, abychom se snažili, abychom ze sebe vydali to nejlepší, co umíme, a to většinou s odhodláním, vášní a vytrvalostí. Postupně se však začneme dostávat do společenských bazénů, kde jsou všichni ostatní stejně úspěšní jako my, ne-li více, a začne se projevovat nedostatečnost. Syndrom podvodníka nás bezpochyby tvrdě zasáhne. Začneme pochybovat, zda jsme vůbec dost chytří na to, abychom tam mohli být. Opravdu těžce neseme, když něco pokazíme, když dosáhneme špatné známky, a někdy celé dny brečíme nad osudem naší známky v některých předmětech. Učíme se usilovat o jedničky a také se účastnit velmi čilého mimoškolního života, který může zahrnovat atletiku, odbourávání stresu, jako je jóga a jízda na kole, být předsedou a jednatelem určitých studentských skupin a tak dále. Na co ale zapomínáme, je věnovat opravdu větší pozornost rozvoji správného, zdravého a loajálního sociálního okruhu. Často se obklopujeme lidmi, kteří jsou tam jen z důvodu pohodlnosti, náhody (jsme spolu umístěni ve stejné třídě) nebo nějakého podobného náhodného výběru.
Vím, že pokud jde o mě, zpočátku jsem se snažil vycházet s každým, koho jsem potkal. Prostě jsem předpokládal, že když máme společné zájmy, budeme se mít rádi a budeme si jeden druhého vážit. Ale co mě opravdu překvapilo, je to, že když jsem udělal pár společenských chyb a čelil vůči nim nějakému tvrdému společenskému vyvrácení, téměř všichni ze společenského okruhu zmizeli, a navíc, když jsem je viděl – způsob, jakým se ke mně chovali, mluvili se mnou a uznávali mě, se úplně změnil. Byli chladnější a formálnější. „Společenské masky“, které jsme si všichni nasadili, šly dolů, když došlo na některé z těchto osob. Viděl jsem závist, viděl jsem nechuť, ale především jsem viděl jen spoustu žárlivosti. Ani ne tak vůči mně, jako vůči jejich „vnímání“ toho, kdo jsem.
To, jak vnímáme sami sebe, není vždy to, jak nás vnímají ostatní. Co se týče lidského chování, je zajímavé, jak něco děláme s těmi nejlepšími a nejčistšími úmysly, ale může se nám to vrátit ve velmi negativním smyslu. Možná opravdu pevně víme a věříme, že jsme laskaví, starostliví a obecně – dobří lidé. Ale ve chvíli, kdy se dostaneme pod společenský dohled a drby/pomluvy… všechen ten negativní druh společenských potíží… začneme o sobě pochybovat úplně ve všem, až k tomu, kdo jsme. Začneme se dvakrát dohadovat, zda jsme takoví, jak o nás říkají, nebo zda to, jak se vidíme, je to, jací skutečně jsme.
Naštěstí je tento druh emočního rozplétání a přepojování sice vyčerpávající a únavný, ale má i pozitivní aspekt nebo prvek. Díky tomu, že čelíme nenávisti všeho druhu, jsme nuceni položit si těžkou otázku, kterou jsme pravděpodobně většinu svého života až do této chvíle (nebo dokud jste nezačali číst tento článek) ignorovali: Jakým člověkem jste vždycky snili a představovali si, že jste? Jste takovým člověkem? Pokud nejste (což většina z nás není), opravdu vám nevadí zpomalit a prostě přijmout sami sebe, své chyby, své nedokonalosti? Jste v pohodě s tím, že k sobě budete mít větší soucit? Až se nad tím vším zamyslíte a možná si zapíšete nějaké myšlenky o svém vnímání a názoru na svůj pocit „já“. Pokud chcete, položte si další otázku: „Kdo jsem?“.
Všude kolem nás nás učí, abychom byli takoví, jaké nás chtějí mít ostatní. Ve škole nás učitelé učí myslet určitým způsobem – v souladu se vzdělávacím systémem a osnovami. Později, na univerzitě, nás učí kriticky myslet (což je velmi důležité, to ano), ale spíše nás školí a připravují na pracovní sílu… na svět práce. Pak, u přátel, může mít každý z nich o nás určitý první dojem a může mít o nás i určité vnitřní soudy obsažené v sobě. Zamyslete se nad tím. U každého vašeho přítele pravděpodobně existují určité věci, které se vám na něm nelíbí a které mu pravděpodobně přímo nesdělujete z laskavosti, citlivosti a péče o jeho pocity a zajištění toho, abyste mu neublížili. Vedle přátel a jejich očekávání od nás pak máme i očekávání našich rodičů – která mohou být různá, od téměř neexistujících až po velmi silná. Kromě toho všeho si však myslím, že očekávání, která klademe sami na sebe, musí být ta nejpřísnější, jakým kdy můžeme čelit. Očekáváme od sebe hodně, až se můžeme začít hroutit a vzdávat se, ztrácet naději a nemít v sebe velkou víru.
To nás přivádí k nejdůležitější otázce, kterou si často neklademe. Dělá nás to, co děláme právě v tomto okamžiku, šťastnými? Jsme spokojeni se směrem, kterým se v životě ubíráme? Máme možnost změnit směr, jak uznáme za vhodné. Někteří z nás věří v osud, ale to neznamená, že všechno závisí výhradně na osudu. Naše rozhodnutí a volby utvářejí to, kým jsme. Co můžeme na sobě a na tomto životě změnit, abychom se cítili lépe?
Kladu si tyto složité otázky, protože naše společnost definuje úspěch jako dosažení velkého množství úspěchů a následné ocenění a uznání za tvrdou práci, ale ve skutečnosti to není to, co nás činí šťastnými, nebo dokonce co nás činí úspěšnými. Skutečný úspěch, od někoho, kdo byl několikrát na vrcholu i na dně „hory úspěchu“, je mít vnitřní klid. Znamená to umět si sednout a prostě si všímat svého okolí, uvědomovat si své chyby, ale být sebekritický až do té míry, že si ubližujete, být vděčný za svá požehnání, emocionálně stabilní a prostě v klidu. Zamyslete se nad tím, že právník s několika tituly a rychlým životním stylem s neustálými příchozími hovory na telefonu, když se snaží sednout si k večeři s rodinou, může vypadat úspěšně a může čelit závisti a žárlivosti, když se pohybuje na veřejnosti, ale když dojde na jeho soukromou sféru, je pravděpodobné, že je unavený, nespokojený, vystresovaný a přemýšlí, jak to bude schopen udržet ještě mnoho let. Zatímco někdo jiný, kdo možná pro veřejnou sféru a svět nevypadá, že je tak úspěšný, může být ve skutečnosti velmi šťastný a spokojený, když dělá jen pár věcí, ale dělá je opravdu dobře a může pak věnovat spoustu času pěstování lidských vztahů. Nakonec jsou to právě lidské vazby, které si s sebou odneseme na onen svět, až opustíme tento… ne bohatství, ne tituly, ne ocenění, ne naše společenské postavení a znalosti možná, ale hluboké, smysluplné (neprofesionální) vazby a vzpomínky, které jsme navázali s našimi blízkými, naše činy a dokonce i naše lítosti. Je to láska, po které nakonec všichni saháme, ne peníze, ne to, jakou známku jsme dostali z písemky a koho jsme předčili, ale laskavé oči, starostlivé objetí, jemný hlas a někdo, kdo je ochoten přijmout nás přesně takové, jací jsme, ne takové, jaké nám říkají a jaké si namlouváme, že bychom už měli být.