Tak co, taky máte někdy pocit, že mluvit je prostě… zbytečné? Že všechno podstatné se dá říct i beze slov? Nebo že vlastně ani nemáte co říct? Možná se vám to taky občas stává – v práci na poradě, na oslavě narozenin u tety, nebo dokonce s partou dobrých kamarádů. A v takových chvílích možná slýcháte: „Proč jsi tak potichu?“ Nebo ještě hůř: „Copak se děje, jsi naštvaná/ý?“ No, tak o tomhle přesně je tenhle článek.
Ticho introvertů: Co se skrývá za zdánlivou mlčenlivostí?
Ticho. Někdo ho nenávidí, někdo ho vyhledává. A pro nás, introverty, je to tak trochu superschopnost. Nástroj, komunikační prostředek, způsob, jak se nadechnout a načerpat síly. Ale taky to může být… mnohem víc. Takže, co se vlastně za tím naším „mlčením“ skrývá?
Ostych? Ne tak docela…
Jo, jasně, hned každého napadne, že jsme stydliví. Ale ruku na srdce, ostych má každý. Jen my introverty máme ticho jako skvělého pomocníka, a proto ho použijeme i ve chvílích, kdy jsme prostě jen nesmělí.
Pozorování jako umění
Nové prostředí, noví lidé, nová situace… Než se vrhneme do akce, potřebujeme si to všechno „osahat“. Sledovat, analyzovat, nasát atmosféru. Nejsme odtažití, jen potřebujeme informace. Víme, že když skočíme rovnou do hluboké vody, dostaneme úzkost. Někdy to trvá déle, ale věřte, stojí to za to.
Když někoho nemáme rádi
Ticho jako signál „drž se dál“? Ano, i to se stává. Když k někomu necítíme sympatie nebo mu prostě nevěříme, zmlkneme, jakmile se objeví v naší blízkosti. Jsme rezervovaní a dáváme to najevo (nebo se o to aspoň snažíme). Ale pozor, i tady platí: ticho má spoustu významů, takže to neberte jako dogma.
Řekli jsme si své
Podobné jako nelibost. Ticho se může objevit, i když jsme dřív s někým trávili spoustu času. Už nám s ním není dobře, nevěříme mu, nechceme s ním nic mít? Odřízneme se. A naše náhlé ticho je takový tichý rozchod. Už si s tebou nemám co říct.
Úhybný manévr
Někdy prostě jen vycítíme, že se máme někomu vyhnout. Intuice je silná zbraň a my introverty ji díky našemu tichu máme skvěle vycvičenou. Když vidíme, že se blíží nějaký problém, raději se mu vyhneme obloukem. Nekoukám se, dělám, že nic nevidím, a mizím v davu.
Dobíjíme baterky
Tohle je pro nás naprosto zásadní. Extroverti energii získávají z interakce s lidmi, my ji naopak ztrácíme. Potřebujeme čas o samotě, v tichu, abychom se zase dali dohromady. Když jsem kdysi žila ve spolubydlení a měla práci, kde jsem musela pořád s někým mluvit, musela jsem se ke spolubydlícím chovat úplně asociálně. Ani jsem je nepozdravila, abych se vyhnula small talku. Prostě jsem šetřila energií. (No, možná to bylo trochu drsné…)
Vím, zní to možná složitě. Někdy, když se mi někdo líbí, snažím se vypadat co nejlíp… tím, že jsem potichu. Ticho je totiž bezpečná zóna. Tam mám svoje chování pod kontrolou.
Hluboké myšlenky
Jak jinak se dá ponořit do hlubokých myšlenek než v tichu? Možná se introverty do myšlenek ponořují častěji než ostatní. Díky tomu, že tolik času trávíme v tichu, se naučíme poslouchat své vnitřní hlasy.
Často o mně říkají, že jsem rezervovaná. Ale já nejsem introvert proto, že jsem rezervovaná. Jsem rezervovaná proto, že jsem introvert. Rezervovanost je v podstatě odmítání interakce. Je to komunikační nástroj, který má mnoho podob a zahrnuje třeba i vyhýbání se konfliktům, pozorování a antipatie.
Smutek
Když jsem chodila na střední, mamčina kamarádka se mě pořád ptala, jestli jsem naštvaná nebo smutná. Jen tak, bez vysvětlení. Hrozně mě to štvalo. Až po letech jsem pochopila, že se mě na to ptala proto, že mě pořád viděla sedět potichu samotnou. Jasně, když jsme smutní nebo naštvaní, jsme často potichu. Ale to neznamená, že naše ticho vždycky znamená smutek nebo hněv. Někdy jsme prostě jen v klidu a v pohodě. A ptát se nás, proč jsme potichu, je fakt urážlivé. Nechte nás být potichu v míru!
Pointa celého tohohle vyprávění? Nikdy si o tichu introvertů nic nemyslete. Ticho je multifunkční nástroj. A když chceme něco říct, často si vybereme právě ticho. Mně to tak aspoň funguje.
Zdroje:
Článek neobsahuje zdroje.