Někdy se stane, že lidé, kteří by nám měli být nejbližší, nám způsobují bolest. Ne fyzickou, ale uvnitř. A bohužel, někdy těmi lidmi jsou naši vlastní rodiče. Ale jak to poznat? Kde je ta tenká hranice mezi „výchovou“ a toxickým chováním, které zanechává trvalé šrámy na duši?
Když rodič bolí: 5 varovných signálů toxického chování, které ničí dětství
Někdy se stane, že rodiče nevědomky přenáší na své děti vlastní nezpracovaná traumata a zranění. Nechtějí jim ublížit, ale dělají to. A to má hluboký dopad na dětství a formování osobnosti. Děti pak můžou mít problémy s navazováním zdravých vztahů, se sebevědomím, s celkovým fungováním ve společnosti. Často si ani neuvědomují, že to, co zažívají, není v pořádku – rodiče to totiž „normalizují“. Takže, na co si dát pozor?
1. Neustálá kritika aneb Nic není nikdy dost dobré
Že vás máma nebo táta kritizují za všechno? Ať uděláte cokoliv, je to špatně? Oblečení, kamarádi, koníčky… Všechno je terčem posměchu a srážení. Pomalu, ale jistě to nahlodává sebevědomí a víru v sebe sama. Zní to povědomě? Možná je to jeden z prvních signálů. Je to jako když slyšíte „Ty na to nemáš!“ nebo „Z tebe nikdy nic nebude!“ – známé věty, které bolí víc, než by měly.
2. Já, já a zase já aneb Moje pocity jsou nejdůležitější
Vaše pocity nikoho nezajímají. Když má rodič špatný den, vyklopí na vás všechny svoje problémy a stěžuje si. Když se snažíte pomoct, odbude vás mávnutím ruky. A nedej bože, abyste chtěli mluvit o sobě! Najednou se všechno točí jen kolem nich. Nemáte pocit, že byste si mohli odpočinout a prostě jen být dítětem. Musíte poslouchat stížnosti, které vás zatěžují a dusí.
3. Emoce? Zbytečnost aneb Nemáš právo se cítit
Smutek, radost, vztek… to všechno je zakázané ovoce. Rodič má právo cítit cokoliv, ale vy musíte své pocity dusit v sobě. Když brečíte, slyšíte „Nemáš důvod být smutný/á! Máš co jíst a kde bydlet!“. Když jste na něco pyšní, srazí vás, ať „nejsou tak namyšlení“. A když se zlobíte, řeknou vám, že jste ještě moc mladí na to, abyste něco chápali. Zkrátka, necítíte se jako člověk, ale jako věc.
4. Na čí straně stojíš? aneb Vybírání si mezi rodiči
Hádky rodičů jsou samy o sobě dost traumatizující. Ale když vás ještě nutí, abyste si vybrali stranu, je to peklo. Cítíte se rozpolceně, máte pocit, že musíte někoho zklamat. A co je horší, začnete si myslet, že jste zodpovědní za pocity svých rodičů. To vede k neustálému pocitu viny a k tomu, že se neumíte postavit sami za sebe.
5. Ty jsi rodič, já jsem dítě aneb Převrácené role
Starost o domácnost, vaření, uklízení, hlídání mladších sourozenců… všechno je na vašich bedrech. Jste příliš mladí na to, abyste to zvládli, ale nikdo se na to neptá. A k tomu všemu se musíte starat i o emocionální potřeby svých rodičů. Musíte je poslouchat, utěšovat a dělat všechno, co si zamanou. To vás vyčerpává a zanechává hluboké rány. V dospělosti se pak stáváte „hodnými holkami a kluky“, kteří se neumí postavit sami za sebe a vždycky upřednostňují potřeby ostatních.
Pokud se v těchto popisech poznáváte, nezoufejte. Existuje cesta ven. Důležité je uvědomit si, co se děje a začít se s tím vyrovnávat. Nastavení zdravých hranic, terapie, sebeláska a péče o sebe – to všechno vám může pomoct uzdravit se a žít plnohodnotný život. Nemusíte nést tíhu cizích problémů. Zasloužíte si být šťastní.