Stává se vám to taky? Sedíte v čekárně, listujete časopisem, posloucháte tlumené zvuky z ordinace a v hlavě vám běží tisíc myšlenek. Zvláštní směsice úlevy, že už to brzy přijde, a nervozity, jestli s tím vším, co se vám honí hlavou, nebudete vlastně jen zbytečně zabírat něčí čas. Jako byste „obtěžovali“ terapeuta svými problémy.
Pocit, že ‚obtěžuji‘ terapeuta svými problémy
Je to paradoxní, že jo? Člověk si uvědomuje, že vyhledal odbornou pomoc, zaplatil si ji, a přesto se cítí, jako by dělal něco špatně. Jako by jeho starosti byly méně důležité než ty ostatní, čekající. Ale odkud se tenhle pocit bere? A co s ním můžeme dělat?
Kořeny pocitu „obtěžování“
Možná je to výchovou. Vzpomeňte si, kolikrát jste slyšeli: „Neotravuj s maličkostmi!“, „Neplač, nic se ti nestalo!“ nebo „To přejde, buď silný!“ Tyhle dobře míněné, ale ve skutečnosti znevažující věty se nám vryly hluboko do podvědomí. Naučili jsme se potlačovat své emoce, bagatelizovat své problémy a bát se, že jsme na obtíž. A teď, když konečně chceme své pocity ventilovat, se nám ozývá starý, známý hlas. Hlas, který nám říká, že nejsme dost důležití.
Dalším faktorem může být perfekcionismus. Snaha být za každou cenu silný, nezávislý a soběstačný. Myšlenka, že žádat o pomoc je známka slabosti. Jenže život není černobílý. Všichni občas potřebujeme oporu a radu. Není na tom nic špatného. Právě naopak, je to známka sebereflexe a odvahy.
Jak se s tím vypořádat?
Uvědomte si, že váš terapeut je tam pro vás. To je jeho práce. Je vyškolený, aby vás poslouchal, chápal a pomáhal vám. A ano, je za to placený. Ale to neznamená, že mu je jedno, co prožíváte. Právě naopak. Věřte tomu, že chce, abyste se cítili lépe.
Připomeňte si, proč jste vlastně terapii vyhledali. Co vás k tomu vedlo? Jaké problémy chcete vyřešit? Sepište si to. Mějte to na paměti. To vám pomůže uvědomit si, že vaše pocity jsou platné a že máte právo na to, abyste se s nimi někomu svěřili.
Buďte k sobě laskaví. Mluvte se sebou tak, jako byste mluvili s nejlepším přítelem. Neodsuzujte se za to, že máte problémy. Všichni je máme. Dovolte si být zranitelní. Dovolte si prožívat své emoce. Není na tom nic špatného.
Nebojte se o tom s terapeutem promluvit. Řekněte mu, jak se cítíte. Že se bojíte, že ho obtěžujete. On vám to pomůže zpracovat. A možná zjistíte, že nejste jediní, kdo to tak cítí. A to už samo o sobě může být úlevné.
Pamatujte si, že terapie je cesta. Není to sprint, ale maraton. A na každé cestě jsou vzestupy a pády. Někdy se cítíme silní a plní energie, jindy slabí a zranitelní. A to je v pořádku. Důležité je neztrácet víru v sebe sama a v to, že se to zlepší. Protože se to zlepší. Jen tomu dejte čas. A dovolte si požádat o pomoc. Není to slabost. Je to síla.