Někdy to prostě tak je. Sedíte v křesle, naproti vám sedí terapeut, a vy… necítíte to. Nebo už to necítíte. Myšlenky se vám honí hlavou, zvažujete pro a proti, a nakonec vás napadne: Mám chuť to zabalit.
Co když chci terapii předčasně ukončit?
Je to otázka, kterou si klade spousta lidí. Není to selhání, není to zbabělost. Je to pocit, který je potřeba prozkoumat. A to jak zvenku, tak i zevnitř. Protože co si budeme povídat, někdy je tráva zelenější jenom zdánlivě.
Signály, že je čas to zvážit
Jsou chvíle, kdy to prostě neklape. Cítíte se, že se motáte v kruhu, že terapie stagnuje, že vám nepřináší nic nového. Možná máte pocit, že si s terapeutem nerozumíte, že vám nesedí jeho styl, že vám nerozumí. Nebo se stane, že se ve vašem životě událo něco zásadního a vy už se cítíte silnější a samostatnější.
Důležité je vnímat, jestli jde o přechodný stav, o dočasnou krizi, nebo o hlubší pocit, že terapie nenaplňuje vaše potřeby. V takovém případě je na místě upřímný rozhovor s terapeutem.
Jak to správně ukončit?
Ideální je probrat svoje pocity s terapeutem. Říct mu, co vám vadí, co vám nevyhovuje, co se vám nelíbí. Terapeut by měl být schopen reagovat, vysvětlit svůj přístup, případně se pokusit o změnu. Pokud ani po rozhovoru necítíte zlepšení, je v pořádku terapii ukončit. Důležité je udělat to s respektem a otevřeností. Ukončení terapie by mělo být proces, ne náhlé rozhodnutí. Proto si dejte čas na rozmyšlenou a nebojte se zeptat na to, co vás zajímá.
Není to ostuda
Pamatujte, ukončení terapie není prohra. Je to krok, který vedl k tomu, že jste si uvědomili, co potřebujete. A to je cenné. Možná se k terapii v budoucnu vrátíte, možná ne. Ale důležité je, že jste naslouchali sami sobě a udělali rozhodnutí, které je pro vás v dané chvíli nejlepší. A to se počítá.