12 varovných signálů, že někdo bojuje s poruchou příjmu potravy. Neignorujte je.

Jídlo. Všichni ho potřebujeme, většina z nás ho i miluje. Ale co když se z radosti stane boj? Poruchy příjmu potravy se netýkají jen toho, jak vypadáme. Často jsou skryté, maskované a o to nebezpečnější. Člověk s bulimií nebo anorexií nemusí být nutně vychrtlý. Problém může mít i někdo, kdo má nadváhu. Důležité je všímat si varovných signálů, ať už u sebe nebo u blízkých. Někdy je to těžké, přiznávám. Ale stojí to za to. Ignorovat je? To si nemůžeme dovolit.

12 varovných signálů, že někdo bojuje s poruchou příjmu potravy. Neignorujte je.

Taky se ti někdy stalo, že jsi radši jedla sama, než s ostatními? Možná jsi neměla chuť, možná jsi se chtěla vyhnout zbytečným komentářům. Ale co když je to opakující se vzorec chování?

1. Vyhýbání se jídlu na veřejnosti

Lidé s poruchou příjmu potravy se často snaží vyhnout společnému stolování. Důvodů může být mnoho – od plánu vynechat jídlo, přes pocit, že si nemohou naložit dost, až po pocity studu. Možná plánují „hřešit“, a nechtějí, aby to někdo viděl. Možná se za svoje jídlo stydí.

2. Pocity viny spojené s jídlem

Máš někdy výčitky, i když máš hlad? Jen pomyšlení na oblíbenou dobrotu ti zkazí náladu? Tak to pozor. U lidí s poruchou příjmu potravy jsou pocity viny po jídle běžné. I sebemenší „prohřešek“ v nich vyvolává pocit, že jsou k ničemu.

Kvůli těmhle pocitům se pak uchyzují k drastickým metodám…

3. Zvracení, hladovění a přehnané cvičení jako „náprava“

Někdo si po jídle záměrně vyvolává zvracení. Vnímají to jako způsob, jak se zbavit kalorií, ale i jako strategii, jak „napravit“ dietní plán, když udělali „chybu“. Přijde jim, že to mají zase pod kontrolou. Je to bludný kruh.

A jaké další „zbraně“ používají?

4. Omezování jídla a přísné diety

Aby dosáhli svých cílů, omezují jídlo. Hladovění je časté a vede k rychlému úbytku váhy. Čím víc se omezují, tím víc mají pocit kontroly. Děsivé, že?

5. Stanovení si limitů kalorií

Muži i ženy (hlavně ti s anorexií) si stanovují striktní limity pro příjem kalorií. Nedovolí si jíst nic, co nemají naplánované. Všechno musí být perfektní, všechno musí sedět.

6. Přehnané cvičení nebo hladovění jako kompenzace

Cvičíš jako o život? Nebo radši hladovíš, když „selžeš“? Hladovění se stává rychlým „řešením“. Je to jako splacení dluhu své poruše příjmu potravy. Cítí se tak, že nezůstávají pozadu za svým cílem. Zní to šíleně, ale pro ně je to realita.

7. Strach z jídla

Po tolika omezeních se u některých lidí vyvine strach z jídla. Jídlo je začne pronásledovat. Bojí se selhání víc než hladu. Představ si, že se bojíš jíst! To je šílené, co?

8. Neovladatelné přejídání (záchvatové přejídání)

Když si dlouho odpíráš to, co potřebuješ a miluješ, dostaneš se do bodu, kdy už se nemůžeš ovládat. Tělo bez paliva nemůže fungovat. Proto dochází k epizodám neovladatelného přejídání, dokud se necítíš psychicky i fyzicky nasycená. A potom zase ty výčitky…

9. Neustálá touha po hubnutí

Hubnutí se stává nemocí, posedlostí. Lidé, kteří se neustále snaží zhubnout, se dívají do zrcadel a hledají výsledky své oběti. Sledují každou změnu, každé kilo. A to už je špatně.

10. Přehnaná kontrola váhy

Stoupáš si na váhu častěji než obvykle? Nebo to dělá někdo z tvých přátel? Proč? Změnil se tvůj vztah k jídlu? Nebo vztah tvého přítele? Přílišná pozornost číslům na váze může být alarmující signál, že se dieta stala riskantní.

11. Zkreslené vnímání těla (body dysmorphia)

Máš zkreslené vnímání svého těla? Možná máš „body dysmorphia“. To znamená, že nevnímáš své tělo takové, jaké skutečně je. Věříš, že potřebuješ změny, které nejsou reálné. Vidíš se jinak, než jak tě vidí ostatní. A to je problém.

12. Nošení volného oblečení

Lidé s poruchou příjmu potravy často nosí volné oblečení. Snaží se tak skrýt úbytek váhy před rodinou a přáteli. Naopak, někteří začnou nosit odhalující oblečení, aby se pochlubili svou změnou postavy. Je to snaha o kontrolu, o to, aby viděli, že jejich snaha „někam vede“.

Buďme k sobě i k ostatním laskaví. Všímejme si varovných signálů a nebojme se promluvit. Někdy stačí jen podaná ruka a vyslechnutí. A to je to nejcennější, co můžeme nabídnout. Nenechme nikoho v tom samotného.

Diskuze