Počet lidí, kteří se potýkají s anorexií, je alarmující. V Rakousku to postihuje téměř 1,6 % populace, ve Francii jen o málo méně. A v Americe? Tam se s nějakou formou poruchy příjmu potravy potýká téměř každý padesátý člověk, přičemž anorexie hraje prim. Co je ale ještě znepokojivější, je fakt, že reálná čísla můžou být mnohem vyšší kvůli špatné diagnostice. A to už nemluvíme o tom, že poruchy příjmu potravy mají nejvyšší úmrtnost ze všech psychických onemocnění, přičemž anorexie „vede“ i tady. Ale co s tím? Hlavní problém je totiž v nedostatku informací. Média pořád ukazují vychrtlé modelky a celebrity, i když si uvědomují, jak to negativně ovlivňuje vnímání sebe sama. Kdyby o anorexii vědělo víc lidí, možná by to pomohlo snížit její výskyt.
Co je vlastně anorexie? Není to jen o jídle.
Samotný název „anorexie“ pochází z řečtiny a doslova znamená „ztráta chuti k jídlu“. I když je to trochu zavádějící, tak tenhle název celkem dobře vystihuje, jak by se lidé měli chovat k těm, kteří s anorexií bojují. Neměli by to zlehčovat, ale spíš se snažit pochopit, že to není jejich chyba. Někteří lidé mají totiž predispozice k rozvoji poruch příjmu potravy kvůli slabšímu endokanabinoidnímu systému. To je ten systém, který ovlivňuje, jak moc si užíváme smyslové zážitky, včetně jídla. U zdravých lidí se po jídle uvolňují endorfiny, a proto máme dobrý pocit. U lidí s oslabeným endokanabinoidním systémem se to ale neděje, takže jídlo pro ně může být spíš strašákem. A proto se mu vyhýbají. Je důležité si uvědomit, že anorexie není volba, ale nemoc. A rozhodně by se neměla brát jako nějaký životní styl. Je to volání o pomoc. Mnohem častěji než o váhu jde totiž o psychiku.
Spouštěče anorexie? Není to tak jednoduché, jak se zdá
Když se zeptáte lidí, co si myslí, že anorexii spouští, většinou uslyšíte něco o vlivu médií, rodiny, vrstevníků nebo o nenávisti k sobě. Málokdo si ale uvědomí, že mezi časté spouštěče patří i stres nebo týrání. Stres může vést k anorexii dvěma způsoby: buď k přejídání, nebo naopak k touze po kontrole. Když jsme ve stresu, máme často chuť na „comfort food“. Jenže stres zároveň podporuje tvorbu tukových buněk, takže člověk může začít jídlo nenávidět. Nebo se po nějaké traumatické události, snaží mít pod kontrolou alespoň něco a tím je jídlo. Týrání, ať už fyzické nebo psychické, také vede k pocitu ztráty kontroly. Oběť se cítí sama a bezmocná. Psychické týrání, zvlášť od rodičů nebo partnera, vede k nenávisti k sobě samému. Oběť se snaží být lepší, aby ji ten, kdo ji týrá, přijal. Proto bychom si měli dávat pozor na to, co komu říkáme. A sexuální zneužívání? To často vede k nenávisti k vlastnímu tělu. Některé dívky se pak snaží dosáhnout dětské postavy pomocí omezování jídla, protože věří, že se tak ochrání před dalším zneužitím.
Tohle je jen stručný pohled na anorexii. Pokud se někdo ocitne v situaci, kdy musí jednat, měl by si o tom zjistit víc. Protože čím víc toho budeme vědět, tím míň lidí bude anorexií trpět. Svět sice někdy vypadá dost ponuře, ale tohle je realita, kterou někteří lidé prožívají. Proto bychom si měli dávat pozor na to, jak se chováme k druhým. Každý náš čin má totiž dopad na celou společnost. A pamatujte si: anorexie není životní styl, ale nemoc. Způsobuje obrovské utrpení. Její spouštěče jsou složitější, než se zdá. A uzdravení je dlouhý proces, na kterém se musí podílet celá společnost. Šiřte osvětu a bojujte proti nevědomosti. Možná se nám pak podaří snížit počet lidí, kteří s anorexií bojují.
Zdroje:
Mé rozhovory s lidmi, kteří trpí anorexií, a účast na terapeutických sezeních.