Tak co, už jste si letos dali do těla? Já vím, otázka jak z fitness centra, ale víte co, někdy si prostě člověk musí sáhnout na dno, aby zjistil, co v něm vlastně je. A to se netýká jen běhání. Mám na mysli takové to „vnitřní“ dno. To, co skrýváme sami před sebou, a pak se divíme, že se nám život motá jak nudle v hrnci.
Diagnostika dospělých: Diagnostika poruch osobnosti
Jo, slyším vás. Poruchy osobnosti, to zní jako něco strašlivě složitého a vzdáleného. Jako diagnóza pro filmové psychopaty. Ale pravda je, že s některými rysy se setkáváme v běžném životě častěji, než by se nám líbilo. A někdy, sakra, i sami na sobě.
Proč o tom vůbec mluvit?
Protože prevence je lepší než léčba, ne? A taky proto, že pochopení sebe sama i druhých je klíč k lepším vztahům. Ať už partnerským, pracovním, nebo třeba s rodinou. A konec konců, když víte, co vás (nebo někoho jiného) pohání, je snazší s tím pracovat. Nemusíte hned utíkat k psychologovi, stačí se jen trochu zamyslet. A někdy i říct si: „Aha, tak proto se chovám jako idiot v pět ráno, když mi zazvoní budík.“
Kde začít?
Nebojte, nebudeme si tu hrát na doktory. Spíš si povíme, jaké signály by nás měly trošku zneklidnit. Jak poznat, že ten váš kolega, co neustále vyžaduje pozornost, není jen excentrický umělec, ale má třeba histrionské rysy. Nebo proč se vaše sestra chová tak dramaticky a nedokáže ustát jediný neúspěch. Prostě, pojďme se na to podívat s nadhledem a humorem. Protože smích je, jak známo, nejlepší lék. I když na poruchu osobnosti asi úplně nestačí.
Není všechno zlato, co se třpytí
Důležité je pamatovat si, že každý jsme jiný a máme právo na své „výstřednosti“. Rozdíly nás obohacují. Ale pokud nějaké chování zasahuje do kvality života, způsobuje problémy ve vztazích nebo v práci, pak už je možná čas se na to podívat blíž. A třeba i požádat o pomoc. Protože žít spokojený život je to nejcennější, co máme. A zasloužíme si to všichni.