Diana pochází z Kolumbie a má ráda čtení, filmy a hudbu. „Miluju vaření a pečení,“ říká Diana. „Nedávno jsem objevila tuhle svou vášeň a snad se mi podaří v tomhle směru dál vzdělávat.“ Za pět let by chtěla bydlet sama, být úspěšná a šťastná. A taky by ráda dostudovala gastronomii.
Diana: Recept na život s duší plnou bouří
Dianě diagnostikovali deprese, úzkosti a posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Stále s nimi bojuje. Věří, že její problémy mají kořeny v různých životních situacích. „Moje nemoci spustila potřeba být dokonalá, nebo se alespoň zavděčit mámě a její představě o tom, jaká bych měla být,“ vysvětluje Diana. „Chtěla jsem být ta chytrá, talentovaná a milá dcera, jakou si přála, ale její očekávání byla příliš vysoká. Snažila jsem se sebevíc, ale nikdy jsem na to nedosáhla. Nechtěla jsem ji zklamat.“
A co víc, rodina se potýkala s finančními problémy a rodiče měli nezdravý vztah. „Místo rozvodu jsme s bratrem trpěli jejich hádkami, táta odešel a za pár dní se zase vrátil,“ vzpomíná Diana. Bratr jí navíc vyčítal, že otce nepřijímá a nemiluje ho. „Rodiče nás s bratrem nevědomky poštvávali proti sobě tím, že nás srovnávali a tak. To mě hodně ovlivnilo,“ dodává.
Ztracená v sobě
Diana je ambivert, ale tíhne spíš k introverzi. Kvůli tomu se těžko seznamuje. „Moje myšlenky, činy a nápady byly vždycky jiné než u spolužáků a často mě odmítali,“ říká. Kvůli těmhle problémům se u Diany vyvinuly problémy se sebevědomím, které vyústily v poruchu příjmu potravy. Zhoršilo se jí zdraví, trpěla migrénami a nedostatkem kyslíku v mozku.
Chodila na terapie jednou týdně po dobu několika měsíců a dostala léky, ale po nich byla jen ospalá, takže je přestala brát. Nakonec si terapie nemohli dovolit. Když se cítila obzvlášť mizerně, využívala bezplatné online certifikované služby a linky pomoci. Bojovala s hroznými symptomy:
„Nespavost, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky, sociální izolace, únava, ztráta zájmu, dezorganizace, úkryt v temných místnostech, odmítání pomoci, noční můry, zamezení vycházení, uzavírání se do sebe, bolesti těla (skutečné i domnělé), potíže s dýcháním, zapomínání, osamělost, beznaděj, neustálý pláč, obsedantně kompulzivní chování, neustálá obrana, problémy s váhou, snadná podrážděnost a pocit bezcennosti.“
Cesta zpět? Postupná změna
Kvůli nejistotě přestala chodit ven. Když má špatný den, nemůže jet autobusem ani jít po ulici, protože si představuje, že ji napadne agresor. „Můj vztah s přáteli a rodinou byl katastrofální, takže jsem si musela najít nové přátele a vyřešit rodinné problémy,“ říká Diana. „Mám problém věřit ve své schopnosti a často se podceňuju.“ V minulosti několikrát uvažovala o sebevraždě a pokusila se o ni. Také se sebepoškozovala. „Řezala jsem se, a když to začalo být vidět, začala jsem si ničit okolí nehtů a způsobovala jsem, že mi to neustále krvácelo, záměrně jsem si dělala modřiny nebo otoky na těle, které vypadaly jako následky pádu nebo nehod, pálila jsem se žehličkou na vlasy nebo kulmou a zvracela jsem.“
Diana neměla žádný zlomový bod. Zlepšovala se pomalu. „Necítila jsem odhodlání se toho zbavit, jen jsem si postupně uvědomovala malé věci. Pořád mám záchvaty. Zrovna včera jsem jeden měla a až doteď jsem v hlubokém útlumu, ale myslím, že se to zlepšilo.“ Snaží se chodit ven a udržovat kontrolu. „Asi je to jen otázka poznání sebe sama a uvědomění si, že prostě nejste v pořádku. Možná to neřeknu svým přátelům nebo rodině, ale jdu online a hledám pomoc od lidí, kteří pro to pracují a pomáhají mi tím, že jen poslouchají moje výlevy a pak mi doporučují knihy nebo filmy nebo stránky, abych se cítila lépe. Možná se z toho nikdy nedostanu, ale naučila jsem se s tím žít a přijmout to. Neříkám, že se s tím smiřuju.“ Poslouchá písničky, které jí dělají dobře, a soustředí se na jeden den. Dianě taky pomáhali ostatní. „Pomohli mi určití lidé, ať už tady jsou, nebo ne, to není důležité, protože tu byli, když jsem je potřebovala, a to mi stačí a budu jim navždy vděčná. Někteří mi dovolili, abych jim zavolala a brečela, dokud jsem neusnula, někteří byli hloupí a rozesmávali mě, jiní si se mnou zanadávali, všechno záleželo na mé náladě a reakcích. Prostě tu pro mě byli, ať už to bylo jakkoli, a nesoudili mě a neptali se na zbytečné otázky.“
Nová perspektiva
Dianin pohled na život se změnil. Říká: „Pořád jsem osamělá, pořád jsem v depresi, pořád mám úzkosti a pořád si představuju, že je můj agresor všude, ale teď můžu chodit se vztyčenou hlavou. Teď nežiju ve studu. Můžu žít svobodně, protože přijímám své nemoci a vím, jak je využít ve svůj prospěch, nebo jak je ovládat. Pořád mám problémy s budoucností, ale vím, že když jsem to dotáhla až sem, dotáhnu to dál.“
A tady je její rada pro ty, kteří bojují s duševními chorobami:
Pokud ty nebo někdo, koho znáš, potřebuje bezpečné místo, kde se může svěřit a získat radu, neváhej se stát členem skupiny Mental Illness Recovery Series Group na Facebooku.