Víte, jak to chodí. Ráno vstanete, a už to jede. Zvuky, světla, úkoly, myšlenky – všechno se na vás valí jako lavina. A vy se snažíte to nějak ukočírovat, zvládnout. Ale jak vlastně mozek vybírá, co si zaslouží naši pozornost? Co se dostane do popředí a co naopak odsuneme do pozadí?
Donald Broadbent a jeho model filtru
Právě na tuhle otázku se snažil odpovědět britský psycholog Donald Broadbent. A přišel s takzvaným modelem filtru. Představte si, že naše hlava je něco jako hudební mixážní pult. Spousta vstupů, spousta potenciálních zvuků, ale jen některé z nich propustíme dál.
Jak to funguje v praxi?
Podle Broadbenta funguje mozek jako filtr. Všechny informace, které k nám proudí, procházejí nejdřív jakýmsi senzorickým registrem. Tam se krátce uchovají. Jenže kapacita toho registru je omezená. A tak přijde na řadu filtr. Ten vybere jen ty nejdůležitější informace a propustí je dál do naší pozornosti, kde je můžeme zpracovat a reagovat na ně. Ostatní informace se ztratí, prostě je zapomeneme. Jako když vám někdo něco říká v hlučné kavárně. Slyšíte ho, ale hned si na to nevzpomenete, pokud jste se opravdu nesoustředili.
Kritika a vývoj modelu
Samozřejmě, model filtru nebyl dokonalý a časem se objevil prostor pro kritiku. Psychologové si všimli, že někdy se do naší pozornosti dostanou i informace, které by filtr teoreticky měl zastavit. Třeba když zaslechneme svoje jméno v hovoru, který jsme původně vůbec neposlouchali. Ale Broadbentův model byl důležitý krok vpřed. Ukázal, že naše pozornost není jen pasivní příjem informací, ale aktivní proces selekce a filtrace. A to, co si nakonec vybereme, zásadně ovlivňuje to, jak vnímáme svět kolem nás a jak na něj reagujeme. Což je docela síla, nemyslíte?