„`html
Víte, jak to chodí. Chceme všechno hned. Nejlépe včera. Ale v některých oblastech života tohle prostě neplatí. A důvěra, ta se nedá uspěchat ani obelstít. Buduje se krůček po krůčku, den za dnem. Jako když sázíte strom. Nejdřív je to jen malinká sazenice, ale s péčí a trpělivostí vyroste v mohutný strom, který vám bude poskytovat stín a útočiště. A přesně tak je to i s důvěrou – ať už k sobě, k partnerovi nebo k přátelům.
Důvěra roste pomalu: Respektování vašeho tempa
Slyšeli jste už to klišé „čas zahojí všechny rány“? No, úplně bych se na to nespoléhala. Ale je fakt, že čas hraje při budování důvěry obrovskou roli. A ne jen tak ledajaký čas, ale čas, který věnujeme sobě a svým pocitům. Čas, který strávíme přemýšlením, prožíváním a zpracováváním. Někdy je to fakt dřina a bolí to jako čert. Ale bez toho to nejde. Je to jako plevel na zahradě – musíte ho vytrhat, jinak vám zničí celou úrodu.
Proč vlastně potřebujeme důvěřovat?
Důvěra je takový lepidlo, co drží pohromadě všechny naše vztahy. Bez ní je to jako dům postavený na písku. Můžete se snažit, jak chcete, ale dřív nebo později se to sesype. Ať už jde o vztahy partnerské, přátelské nebo pracovní, důvěra je základem pro to, abychom se cítili bezpečně, mohli se otevřít a být sami sebou. A ruku na srdce, kdo z nás by to nechtěl?
Jak si vybudovat důvěru k sobě?
Nečekejte, že vám někdo dá recept na to, jak se stát ze dne na den sebevědomým člověkem, který si stoprocentně věří. To je utopie. Ale existuje pár věcí, které vám můžou pomoct. Začněte tím, že si přestanete vyčítat chyby. Všichni je děláme. Důležité je se z nich poučit a jít dál. Dále se naučte říkat „ne“. Je to sice těžké, ale naprosto zásadní pro vaše duševní zdraví. A hlavně, buďte k sobě laskaví. Protože pokud se nemáte rádi vy, kdo jiný by vás měl?
Co dělat, když důvěra byla zlomena?
To je asi ta nejtěžší otázka. Protože zrada bolí jako pes. A občas se zdá, že už to nikdy nebude jako dřív. Ale i v takové situaci se dá něco dělat. Nejdřív si musíte upřímně odpovědět na otázku, jestli vůbec chcete s tím člověkem dál být. A pokud ano, pak je potřeba hodně komunikace, otevřenosti a trpělivosti. A samozřejmě i omluvy. Ale pozor, omluva nestačí jen vyslovit, musí být i upřímná a doprovázená činy. Jinak to nemá cenu. A pamatujte, odpustit neznamená zapomenout. Znamená to smířit se s tím, co se stalo, a jít dál. S novou zkušeností a o něco silnější.
„`