Víte, občas se mi stane, že sedím v kavárně a pozoruju lidi kolem. A říkám si: „Co kdyby se něco stalo?“ Ne v tom katastrofickém smyslu, ale spíš… co kdyby někdo potřeboval pomoct? A kolik lidí by vlastně zareagovalo?
John Darley: Spoluobjevitel efektu přihlížejícího
Tohle nejsou otázky, které se honí hlavou jenom mně. Už dávno se jimi zabývali i vědci. Třeba John Darley. Možná vám to jméno nic neříká, ale věřte mi, tenhle pán a jeho kolega Bibb Latané dokázali, že když se něco děje a kolem je moc lidí, tak je menší šance, že někdo pomůže. Paradoxní, že?
Jak to vlastně funguje?
Říká se tomu efekt přihlížejícího. Zní to učeně, ale ve zkratce to znamená, že čím víc lidí je svědkem nějaké události, tím menší je osobní odpovědnost každého jednotlivce. Každý si tak nějak myslí, že zasáhne někdo jiný. Klasika: „Určitě už někdo volal sanitku.“ No, a pak se třeba ukáže, že nikdo.
Není to o tom, že by lidi byli zlí nebo necitelní. Je to spíš o tom, jak funguje naše psychika v davu. Rozptýlená odpovědnost, strach z trapnosti, nevědomost… to všechno hraje roli.
Co s tím můžeme dělat?
No, je to jednoduché a zároveň těžké. Zaprvé, uvědomit si, že ten efekt existuje. Zadruhé, pokud vidíme, že někdo potřebuje pomoc, tak nečekejme, až to udělá někdo jiný. Třeba jen obyčejné „Jste v pořádku?“ může znamenat rozdíl. A zatřetí, buďme konkrétní. Místo „Potřebuje někdo pomoct?“ řekněme třeba „Vy, v modré bundě, prosím, zavolejte záchranku!“
Je to o tom vystoupit z davu a převzít iniciativu. Protože, jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere. A kde je snaha, tam je i naděje. Co myslíte vy?